Dahab

ráj na zemi (až na tu cestu)

Protože studium v Káhiře je velmi náročné :-D byl jsem rád za konec ramadánu a svátek íd al-Fitr (kterým končí ramadán), protože to znamenalo týden státního svátku a zavřených škol, úřadů a některých památek. Pokud jsem se tedy nechtěl nudit v zaprášené Káhiře, nezbylo mi nic jiného než jet k moři. Do Dahabu, kde ještě není tak přeturistováno jako v jiných rezortech a kde je kromě moře a písku i spousta jiných atrakcí (hory, beduíni, hašiš). A taky je to v Asii, takže se můžu chlubit, jak cestuji mezi Asií a Afrikou.

Jel jsem s kolegou doktorandem z Plzně. Lístek na večerní autobus stál 62 EGP (noční je za 75) a sliboval množství zážitků na noční cestě trvající devět hodin. Že to bude pravda mě utvrdilo, když jsme po 20 minutách jízdy zastavili na 30 minut přestávky, což se pak ještě jednou opakovalo. Jen z Káhiry jsme tak vyjížděli dvě a půl hodiny a čekalo nás dalších 600 km. Ty už nebyly tak zlé, nepočítám-li časté kontroly na check-pointech, jestli někdo z nás není terorista, případně, zda máme správný lístek. Taky jsem se nemohl zmáčknout mezi sedadla, ale to je detail.

O zábavu se nejprve starala četba z Koránu, kterou pouštěl řidič do reproduktoru, kterou vystřídaly neuvěřitelně špatné egyptské filmy v arabštině bez titulků. Reproduktory ale tak chrčely, že bych nerozuměl, i kdybych uměl arabsky víc než to málo co umím. První byla nějaká kriminálka, ze které si pamatuji akorát to, že vrahem byla asi světlovláska a děsivé střihy, druhý film jsem prospal, nicméně si pamatuju postavu "Američana", hraného egyptským hercem mluvícího egyptskou variací na angličtinu. Ale možná to byl všechno jeden film, nebo taky tři různé filmy. Pak hrál ještě chvíli arabský pop a pak už bylo konečně ticho...

Do Dahabu jsme dojeli okolo půl páte ráno. Bylo to štěstí, protože řidič hlásil zastávky v arabštině a většina z nich navíc neležela v centrech, ale vesnicích okolo, takže jsem celou cestu netušil kde jsem. Zmatení baťůžkáři z celého světa se všichni vydali směrem, kterým tušili, že bude pobřeží. Po asi 40 minutách cesty jsem konečně uviděl moře a zároveň východ slunce nad Saúdskou Arábií. Slunce zároveň fantasticky osvětlovalo hory v okolí Dahabu. Bylo tu úžasné, ale byl jsem tak unavený, že jsem si to moc neužíval. Všude bylo všechno zavřené, tak jsem vlez na chvíli do jednoho rozestavěného hotelu, abych se trošku dospal. Dopoledne jsme se ubytovali v kempu Alaska (čistý pokoj pro dva s větrákem za 40 EGP o svátcích, jinak za 30) a vydali jsme se k moři.

U potápečské základny Lighthouse jsem kromě spousty lidí z ambasády potkal Petra Večeřu z Brna, který mě před šesti lety učil potápět a kterému jsme o prázninách dělali záchranářskou ukázku. Od něj jsem si půjčil pořádné ploutve (díky) a šel šnorchlovat na Lighthouse reef (tedy, pokud jsou nádechové ponory do 10 m ještě šnorchlování (max. 14,4 m :-) )). První ponoření hlavy pod vodu a program na jaro je jasný - koupit pouzdro na foťák a potápět se (+ freedive, byl tu Dan Exner s kursem, ale ty se tu dělají všude). A cestovat po památkách a když zbyde čas, tak se i na tu disertaci podívat...

Moře bylo teplé (26C), čisté (viditelnost odhadem 20-25 m) a plné života (a potápěčů, ale to bylo místem). Užíval jsem si tam aspoň tři hodiny, než jsem dostal hlad. Po pozdním obědě jsme se vrátili na kemp a dospali cestu. Večer jsme se sešli s Hankou, která tu taky byla a dostali výklad o tom, co vše v Dahabu je a co vše se tu dá dělat).

Druhý den jsem si opět užíval šnorchlování, tentokrát na lokalitách The Island a Laguna, kde to bylo opět super - viděl jsem své první murény a taky se válel v místních kavárno-restauracích. Večer jsme byli s kolegou představeni Tonymu, což je slovenský houslista, který po 20 letech v Egyptě koupil v Dahabu dům a panu Amrovi, což byl člověk z vyšší egyptské společnosti, hovořící plynně francouzsky (studoval francouzskou školu, žil 20 let ve Francii, překládá) a anglicky (v Paříži vedl pobočku americké pojišťovny), který nám vyprávěl historky o králi Farúkovi, Násirovi, Sadátovi, saúdských králích, egyptských umělcích a synovci ugandského diktátora Idi Amina. Taky jsme se bavili o Goethem, Satrovi a Kafkovi a přínosu evropských Židů pro světovou kulturu. Jeho nadhled nad islamisty byl neuvěřitelný, stejně jako příběhy z předrevolučního Egypta ("v naší třídě bylo 12 katolíků, 10 muslimů a 8 židů; když měli katolíci mše, tak jsme muslimové s židy hráli fotbal, pak vznikl Izrael a židovští kamarádi zmizeli; když mi pak v mešitě říkali, že židé jsou upíři, musel jsem se smát"). Že potkám někoho takového v Egyptě, to jsem fakt nečekal...

Třetí den jsme šli šnorchlovat na Eel Garden, ale tam byly vlny a proudy a nic moc viditelnost, tak jsme se vrátili na Lighthouse, kde jsem potkal jednoho kamaráda záchranáře z Prahy. Tak už to bývá... Ale čas utíkal příliš rychle, tak jsem se musel chystat k odjezdu zpět.

Večer jsme se vraceli do Káhiry nočním autobusem, ve kterém jelo asi dvacet Francouzů a Francouzek, kteří nejprve strašlivě hlučeli a pak do jednoho odpadli. Čekali jsme, že jako správní buržoové ze západní Evropy všichni vystoupí v Šarm aš-Šajchu, kde je letiště, a pro zbytek lidí zůstane prázdný autobus, ale ukázalo se to jako mylný předpoklad. Řidič pouštěl nějakou ujetou egyptskou komedii, u které jsem se bavil asi dvacet minut, i když jsem jí nerozuměl ani slovo. Pak přestala fungovat obrazovka a ze zvuku nebylo úplně patrné, co se děje :-( Naštěstí se mi asi po dvou hodinách cesty podařilo usnout a ani kontroly nebyly tak časté, takže jsem se probral až v Káhiře. Tam cesta mazaně končila na jiném nádraží než začala (v Abbásii, což je nějakých 30 minut jízdy od centra, kousek odtud je "moje" univerzita Ain Šams), tak nezbylo nic jiného než se probouzející se Káhirou dostat na metro, protože platit 15 liber za taxi na Dokki street se nám nechtělo. Byl to príma výlet. Jen by to chtělo mít víc času... Tak možná na Vánoce.

Takto nějak vypadá těžký život stipendistů v Egyptě :-D