Co nového jsem viděl

aneb kulturní život v Káhiře

Protože jsem si uvědomil, že jsem nepsal o spoustě míst, která jsem v minulých týdnech navštívil, doženu to dnešním zápiskem. Fotky přidám, až se dostanu do AUC, což bude nejspíš v neděli.

První výprava směřovala k Íbn Túlúnově mešitě. Ta byla postavena koncem 9. století egyptským správcem Íbn Túlúnem, který se pokusil odtrhnout Egypt od nadvlády chalífů z Bagdádu. Což se mu skoro podařilo. Jeho mešita je vystavěna ve stylu mešit v Iráku včetně ojedinělého točitého minaretu a v nezměněné podobě se dochovala dodnes. Její jednoduchá až minimalistická výzdoba, lomený oblouk použitý dávno před evropskou gotikou, zářící vápencová dlažba i klid uprostřed rušného města z ní dělají místo pěkné na pohled i příjemné k odpočinku. Navíc tu nebývá tak moc turistů... Z minaretu je pak nádherný výhled na Káhiru a zejména na Citadelu (no, pokud není smog a nestál by tam ten debilní věžák, jediný v širokém okolí; člověk, který ho tam postavil to musel udělat schválně).

Vedle mešity se nachází Gayer-Andrersovo muzeum. Jednalo se původně o obytný dům britského vojenského lékaře, který ho ve 30. a 40. letech nechal přestavět a zařídit stylovým nábytkem a sbírkami nashromážděnými během jeho cest po Blízkém východě. Budova byla po Gayer-Andersonově smrti odkázána státu a v roce 2001 prošla rekonstrukcí. Každý pokoj je zařízen v jiném orientálním stylu (perský pokoj, damašský pokoj, turecký pokoj, čínský pokoj...) doprovázený stylovou výzdobou a mobiliářem. Z popisu to tak nepůsobí, ale budova je obrovský několikaposchoďový labyrint, kde se v každém zákoutí skrývá nějaké překvapení od falešných dveří po spícího hlídače.

Kultovním místem pro jemné znalce se zajisté stane egyptské zemědělské muzeum. Ačkoliv jsme od něj s kolegou nic nečekali, byli jsme oba uneseni. Kolega sice u vchodu mával tasríchou, ale ta mu zde nebyla nic platná. Já jsem raději vstupenku v ceně 10 piastrů (asi 38 haléřů) zaplatil rovnou. Kousek za pokladnou nás čekala budova s názvem "Vědecké muzeum" a obrovským portrétem Násira hned za vchodem. Možná nás to mělo připravit na to, co bude následovat. Celé spodní patro zabírala expozice, označitelná snad jen jako "scény ze života". Dokonale propracovaná dioramata v životní velikosti ukazovala Egypťany sedící v kavárně, nakupující na trhu, tkající plátno atd. V podstatě to, co lze v ulicích mimo Káhirské centrum vidět každý den. Největší diorama zobrazovalo svatební průvod, včetně vycpaného velblouda. Postavičky Egypťanů naštěstí vycpané nebyly. Mnohem zajímavější byly všude mezi expozicemi visící fotografie odhadem z přelomu 40. a 50. let, docela slušný materiál pro etnologickou či antropologickou studii na téma proměny egyptského venkovského života či historické mapy Egypta. Na konci muzea byla expozice věnovaná egyptským přehradám včetně Asuánské (což sice není přesný název, ale všichni to tak znají), odkud nás ale místní hlídač vyhnal a zamkl za námi dveře. Že bychom vypadali jako špioni?

Vydali jsme se tedy do druhého patra. Vycpaní vypelichaní orli nad schodištěm jakoby předznamenali další expozici. Ano, byla to přírodovědecká sekce. Počínaje vitrínami plnými mrtvých ptáků (se svázanými nožičkami a stopami krve na peří), přes akční scény soubojů šelem a jejích obětí (typické pro Egypt - všechno tu je podáváno neuvěřitelně "akčním" způsobem) až po naprosto bizarní expozice, nad kterými jsme zůstávali s kolegou stát v němém úžasu plni obdivu ke schopnostem egyptských kurátorů. Jmenovat lze například inseminační soupravu, několikanásobně zvětšený model hovězího masa či regál plný hlodavců naložených v lihu. Jako bonus na konec kostra velryby, o něco lepší než v našem Národním muzeu. Navíc je třeba vzít v úvahu, že většina exponátů byla minimálně 50 let stará a vypadala na to...

Protože se blížila doba modliteb, byli jsme vyhozeni i z druhého patra a následně i z muzea. Natěšení jsme čekali, až bude znovu otevřeno, abychom si prohlédli i ostatní muzea v areálu. To ale znamenalo vyhýbat se houfům arabských dětiček, které tu byly zřejmě na školním výletě.

Další muzeum, do kterého jsme se dostali bylo Muzeum pšenice, anebo vše co jste kdy chtěli vědět o pšenici a báli jste se zeptat. Popisky kompletně v arabštině umocňovaly bizarní dojem z modelů pšeničných zrn, stonků, ukázek mouky, výstavky těstovin, chlebů a dalších moučných výrobků. Když se ke mě s významným úsměvem přiblížil jeden se zaměstnanců a s nadšením, jaké mívají jen děti, zmáčkl ukryté tlačítko, aby rozsvítil obrovský model pekárny, ve kterém se rozsvítily asi dvě žárovky, měl jsem co dělat, abych nevybuchl smíchem. Ale ustál jsem to...

Bohužel do dalších tří muzeí (muzeum bavlny, etnografické muzeum arabského národa a muzeum antického zemědělství) jsme se už nedostali, protože byly zavřené či v rekonstrukci.

Věnoval jsem se taky umění: v muzeu egyptského moderního umění se nám podařilo ukecat cenu na dvě libry. Uvnitř nově (podzim 2005) otevřené budovy mají zastoupení asi všichni významní egyptští malíři za posledních 100 let. Jelikož jsem neznal ani jedno jméno, užíval jsem si to celkem bez předsudků. Některá kousky bych si klidně do bytu dal... Egyptská omladina si ale s vnímáním uměleckých děl hlavu nelámala a využívala vybrané kousky, zejména větších rozměrů, jako pozadí pro společné fotografie.

Druhým uměleckým vrcholem je muzeum Mahmúda Khálího, což byl nějaký egyptský buržoa. V jeho luxusní, mramorem obložené vilce na břehu Nilu, nyní patřící státu, visí na stěnách velmi zajímavý výběr zejména francouzského malířství z 2. poloviny 19. století, doprovázený čínským porcelánem a japonskou lakovou tvorbou. Je tu možné spatřit obrazy od Eduarda Maneta, Clauda Moneta, Paula Gaugina, Vincenta van Gogha, Eugena Delacroix, Alfreda Sisleye a mnoha dalších. K tomu sochy od Augusta Rodina... I jeden Toulouse-Lautrec. Docela jsem se divil, co vše se dá v Káhiře vidět, většina obrazů byla pro mě naprosto neznámá.

Taky jsem byl na přednášce v italském institutu o chrámu v oáze Bahrajn a libyjském králi, který se choval jako faraon. Dokonce se nám podařilo přesvědčit přednášejícího profesora (Paolo Gallo z univerzity v Turíně), aby to odpřednášel anglicky místo italsky. Tím asi nepotěšil arabské studentky italštiny sedící v první řadě, ale co se dá dělat. A navíc měli Italové velmi kvalitní občerstvení po přednášce (něco jako pizza a pak spoustu arabského cukroví - prostě jsme se skoro navečeřeli :-) ). Taky jsem se dobře bavil s nějakou mladou italskou archeoložkou, která mi byla ochotná celou přednášku přetlumočit, pokud by byla v italštině. Možná jsem byl ještě někde, ale to si teď nevzpomínám.