aneb Druhá strana Asuánu
Poslední den pobytu byl v Asuánu věnován návštěvě koptského kláštera-pevnosti sv. Simeona, na který se kolega Jaroslav jako studovaný teolog těšil nejvíce. Já jsem nevěděl, co mám čekat, tak jsem se moc netěšil, ale o to víc jsem byl pak spokojený. Samozřejmě jsme se nejprve museli pohádat s převozníky o ceně převozu a na druhém břehu se ješte vyhýbat velbloudářům, kteří nás chtěli ke klášteru zavést na velbloudech a zkazit nám tak příjemnou procházku pouští. Klášter samotný je sice dochován jen jako zřícenina (vyplenil ho Saláh ad-Dín v roce 1173), ale to vůbec nevadilo. Je obrovský a nebyli tam prakticky žádní turisté, tak jsme si mohl užít téměř dvě hodiny nerušeného prolézání všech místností, věžiček a hradeb, které klášter nabízel. Docela mě překvapili netopýři v jedné původní mnišské cele, rozhodně bych je netipoval na pouštní tvory. Některé cely byly popsány nápisy, které tam zanechali poutníci jak křesťanští tak muslimští. Opět to ve mně vyvolalo touhu zajet do Jordánska nebo Sýrie podívat se na tamní křižácké hrady. Snad to taky někdy stihnu.Cestou zpět jsme to vzali kolem hrobky Agy Chána dolů k Nilu a pak na rozhraní pouště a zeleně jsme šli k hrobkám staroegyptských hodnostářů, které jsou vytesány do pískovcových skal nad Nilem. Prošli jsme tři, kam nás vzal průvodce a pak jsme ho evidentně zaskočili, protože jsme chtěli vidět další hrobku. V té měla být zachována zpráva o putování asuánských místodržících do Afriky, kde dostali darem tančícího pygmeje. Pygmeje chtěl vidět faraón a tak napsal místodržícím dopis, že mu ho mají přivézt ukázat do hlavního města, ale že musí cestou dávat pozor, aby jim pygmej nespadl z lodi do Nilu. Přišlo mi to docela vtipné, tak jsem chtěl vědět, kde to je. To ale průvodce vůbec netušil a hrobek s číslem 34 tam bylo víc než dost (34a až 34n). Ale jen jedna z nich nakonec měla nápis tam kde měl podle Lonely Planet nápis být. Jelikož moje znalosti hieroglyfického písma končí u toho, že poznám jméno Tuthmose III., Hatšepsut a když mám dobrý den tak i Amenothepa III., takže jsem v textu pygmeje nenašel :-( Budu muset ještě trošku dostudovat.
Protože už bylo fakt vedro a my jsme měli opustit hotel, vrátili jsme se na pokoj. Tam jsme chvíli relaxovali, ale pak jsem zjistil, že mi zůstala ještě troška času a tak jsem se rozhodl pro zrychlený přesun na Elefantinu a návštěvu Asuánského muzea, na které jsem úplně zapomněl. Muzeum se nachází na místě vykopávek původního faraonského města Abu, kde trvalé osídlení existovalo někdy od 4. tisíciletí př.n.l. až do 14. století n.l.. Jaroslav tuto rychloakci vzdal a odpočíval před zpáteční cestou, vydal jsem se tedy sám. Plán zrychleného přesunu mi opět narušili různí naháněči, kteří mi nabízeli všechno možné a okrádali mě tak o drahocenné minuty. Ale nakonec jsem utekl a dostal se na druhý břeh. V muzeu samotném toho není moc k vidění, i když mě třeba docela zaujaly některé detailně provedené šperky. Pěkná je zahrada okolo, ale nejlepší je muzeum v přírodě - čili vykopávky.
Na jednom místě tak leží vedle sebe staroegyptský chrám boha Chnuma (asi, anglicky je to Khnum a českou knížku o egyptské mytologii nemám po ruce, takže ten přepis je odhad), římský Nilometr, hřbitov pro svaté berany, domy židovských kupců i křesťanská bazilika ze 6. století.
Jelikož jsem neměl moc času a vedro bylo fakt strašné, tak jsem si to místo neprohlédl tak moc, jak by si zasloužilo. Ale vyhlídková plošinka na vrcholu uprostřed vykopávek nabízela fantastický výhled nejen na vykopávky ale i na nilské ostrovy okolo. Úplně zničený vedrem jsem se vydal zpět do hotelu, osprchoval a zbytek pobytu jsme s Jarkem strávili v hotelové restauraci sledováním Klanu létajících dýk v čínštině s arabskými titulky. Pak už jsme se přes tržiště vydali směrem k nádraží na vlak, který nás měl odvézt do Káhiry. Zpáteční cestu jsem kupodivu téměř celou prospal, což bylo příjemné, návrat do Káhiry už tak moc ne. Vedro téměř stejné jako v Asuánu, smog, prach a hluk... :-( No, místní klasika. Ale i tak to tu mám rád.
Žádné komentáře:
Okomentovat