Liborek z Káhiry: Abú Simbel a Phílae

z Asuánu k Súdánu a zase zpět

Po horké noci, kdy jsem spal asi dvě hodiny, jsme o půl čtvrté ráno nastoupili do mikrobusu, který nás měl organizovaně v konvoji dovézt ke chrámu v Abú Simbelu a cestou zpět to vzít přes několik dalších zajímavých míst. Do Abú Simbelu se jede buď turistickým konvojem (jak jsme jeli my) nebo normálními autobusy, které mají výhodu, že člověka natolik neomezují v délce pobytu, ale zase nejsou o tolik levnější a také není jisté, jestli se člověk vleze do povoleného počtu turistů (i když teď to tu mají vojáci i policajti celkem na háku, tak to možná není tak horké). Výhodou výletu byla návštěva dalších míst, které bychom jinak museli řešit taxíky či jinak, navýhodou pak omezení časem - jak řidič zavelel, tak jsme museli jet. Jakýmsi bonusem cesty bylo překročení obratníku raka.

Postupně nasedali další cestovatelé a nakonec jsme byli docela vzorek: my, Polák, Kanaďané, Italové, Japonci, Korejci, Australan a několik arogantních Američanů. Vedle mě seděla celkem pěkná Japonka, ale ani jsem si to nemohl užít :-), neboť jsem střídavě zkoušel spát (neúspěšně), zaujmout pohodlnou pozici na sedadle (taktéž neúspěšně), sledovat krajinu (v noci toho na poušti přes tmavá skla není moc vidět, takže neúspěšně) a pevně se držet, když řidič prováděl nějaký veselý řidičský kousek jako předjíždějí velkého autobusu v prudké zatáčce v kopci (to trošku šlo). Mimochodem, nejvyšší povolená rychlost pro autobusy mimo město je 80 km/h, ale podle lidí sedících za řidičem jsme nešli pod 120 km/h. Japonka mi brzy usnula na rameni, takže jsme ani konverzovat nemohli.

Do Abú Simbelu jsme dojeli chvíli po osmé hodině. Díky kouzelné kartičce jsme předběhli frontu u okénka s lístky a zrychleným přesunem jsem se ocitl přímo před chrámy v době, kdy ještě nebyly plné davů, který se hnal za námi. Nafotil jsem tedy sochy Ramesse II. i Nefertari a rychle vešel proběhnout chrám, než dorazí vlny Němců a Rusů. Pak jsem se ještě chvíli kochal pohledem na Nasser Lake, neboli Násirovo jezero, čili vodní plochu tvořenou přehradou u Asuánu, díval se směrem do Súdánu, kam snad taky jednou pojedu, a pak už jsem spěchal na parkoviště, abych nezmeškal odjezd.

Z Abú Simbelu jsme se zajeli podívat na Sadd al-Áli, Vysokou přehradu u Asuánu, na kterou jsem se těšil možná víc než na Abú Simbel. Přehrada postavená za sovětské peníze v letech 1960-71 tvoří jeden z pilířů egyptské ekonomiky a píši o ní článek, který snad vyjde v časopise Dějiny a současnost. Jako strategické místo ale přehrada podléhá bezpečnostním opatřením a fotit je možno pouze na jednom místě, kde jsou zároveň informační tabule o stavbě a mapy a tak podobně. Bohužel už nezbyl čas na to, abych si zblízka omrkl pomník sovětsko-egyptského přátelství, který tam stojí, jelikož autobus už mířil směrem k ostrovu Agiliki, kam byl je přestěhován chrám bohyně Isis ze zatopeného ostrovu Phílae.
Po dohadování se s loďkaři, za kolik nás odvezou k ostrovu jsme vyjeli na vodu a dostali se tak k chrámu. Ten byl pěkný - jak při pohledu z vody, tak při pobíhání po ostrově samotném. Prostě mám ty památky rád. Z chrámu jsme ještě jeli do jednoho z asuánských lomů podívat se na známý Nedokončený obelisk s prasklinou pod špicí. Tam už jsme pobíhali sami, zbytek kolegů z autobusu nechtěl jít a tak jsme je nechali odjet.

Díky tomu jsme nebyli nikým vázáni a mohli jsme projít ještě asuánský hřbitov s fátimovskými hrobkami z 11. století. Večer jsme dali ještě Núbijské muzeum, krásné, moderní s pěknými exponáty připomínající historii a kulturu zatopené Núbie, kde jsme potkali jednu sympatickou slečnu z ČR :-) Pak už jsme šli spát, abychom byli připravení na dlouhé cesty další den.