Suezský průplav

aneb Jak jsem se spálil v Port Saídu

Protože jsem už dlouho nikde nebyl, už nemám arabštinu a tedy mě téměř nic neváže a v Egyptě je tolik věcí, které jsem ještě neviděl, naplánoval jsem si několik menších výletů a dvě "expedice". Snad se tedy zadaří uskutečnit je tak, jak bych chtěl.

První z výletů směřoval k Suezskému průplavu. Těšil jsem se o to víc, že jsem před několika dny dočetl Bitvu o Suez od Wannera (nic moc, anotace mi snad výjde v ČMM :-) ) a tak jsem všechna ta místa z války v roce 1956 chtěl vidět. Všechna tedy ne, protože bych to nestihl, ale Port Saíd, který jsem si vybral, byl jakýmsi symbolem nejen války, ale i Suezského kanálu a evropské koloniální přítomnosti v Egyptě vůbec.

Brzy ráno v pondělí 28. května jsme tedy s Jaroslavem nasedli do autobusu společnosti East Delta a vyjeli k Port Saídu. Cestou nám řidič pustil video. Po několika vteřinách mi bylo jasné, že se jedná o šílenou egyptskou komedii skrytou pod anglickým názvem Love Kiddies (arabský jsem nepostřehl a i google mlčí), jejíž půlku jsem viděl bez zvuku během své první cesty z Dahabu. Teď jsem si ho tedy se zvukem dodíval až do konce. Vzhledem k děsivé kvalitě zvuku a mým jazykovým (ne)schopnostem jsem sice rozumněl tak každé páté slovo, ale to nevadilo, hlavně že se (pozor, SPOILER!) na konci Saíd s Nohou vzali :-)

Cesta k mému překvapení vedla přes Ismaílii, která by taky stála za návštěvu, ale tam jsme nejeli. Z Ismaílije do Port Saídu se pak jede podél kanálu a tak jsem měl možnost na několika místech zahlédnou obrovské námořní lodě projíždějící kanálem. Docela vtipné, protože to je prakticky v poušti :-)

Do Port Saídu samého jsme dojeli chvíli po desáté hodině. Pěšky jsme se vydali kolem rozlehlých skladů přepravních kontejnerů směrem k historickému centru. To nás přivítalo budovou Suez Channel Company, která je typickým představitelem koloniální architekury, ale pro návštěvníky je zavřená, i když jsem se tam samozřejmě snažil "omylem zabloudit", což se nepovedlo :-( Pokračovali jsme tedy kousek dál, až k ulici Palestina, která je prakticky nábřežím vedoucím kolem kanálu. Zde jsme nastoupili na trajekt a přejeli na druhý břeh, kde stojí město Port Fuád, vystavěné v roce 1925. Tam jsme chvíli odpočívali, podívali se na jednu obrovskou loď, která tu projela a jeli zase zpět. Můžu tedy hrdě hlásat, že jsem jel lodí přes Suezský kanál.

Pak jsme se vydali po nábřeží směrem ke Středozemnímu moři, kde jsou pláže. Cestou se na nás nalepili nějací egyptští chlapečci, kteří se se mnou arabsky bavili o egyptském fotbale. Kolem starého majáku jsme došli až na konec průplavu, kde stojí podstavec, na němž až do roku 1956 stála socha Ferdinanda de Lessepse, který kanál vyprojektoval a postavil, a kteroužto po válce Egypťané odstranili. Tady mi došly baterky ve foťáku, ačkoliv jsem je den před tím nabíjel. Někde zřejmě nastal problém. Jarek vyrazil hledat koptské kostely, já jsem se vydal hledat vojenské muzeum.

Prošel jsem se po pláži, vyzkoušel teplotu Středozemního moře (teplé, ale špinavé) a pak zahnul do města, abych našel muzeum. Na místě, kde jsem odhadoval muzum byla kasárna, pokračoval tedy jsem dál a kolem fotbalového stadionu jsem došel téměř na konec města. Pochopil jsem, že jsem asi někde minul a vracel se zpět. Cestou se mi ale podařilo koupit baterky, takže to nebyla úplně zbytečná zacházka. Zároveň jsem si ale všiml, že moje ruce mají poněkud nezvyklou barvu a bylo jasné, že ranní namazání krémem už asi nepůsobí. S touto situací jsem nepočítal, protože podobní procházky po Káhiře takové následky nemají. Asi je v Port Saídu silnější slunce :-) Ťapal jsem tedy pokud možno stínem po tříde 23. června a po chvíli našel i ono ztracené muzeum. Mapka v Lonely planet byla poněkud nepřesná. Muzeum jako obvykle byla severokorejská práce a jako obvykle mě nezklamalo. Pohled na válku 1956 z "druhé strany" a tanky s Davidovou hvězdou před muzeem stály za to. Zajímavé, že skoro o ničem, co muzeum připomíná, Wanner ve své knize nepíše, čímpak to bude? :-) 

Pak jsem se vydal zpět do centra užívat si atmosféru koloniálního městečka z přelomu století, připomínajícího lehce New Orleans (vzhledem ke stavu místa New Orleans po hurikánu :-) ) - domy s vyřezávanými dřevěnými či kovanými pavlačemi, balkóny a baldachýny, sem tam nějaký historický nápis. Nyní je sláva města už hodně zašlá, ale někdy kolem roku 1910 to muselo být úžasné místo :-) Škoda. Naprosto mě dostal italský konzulát z 30. let 20. století. Fantastická modernistická stavba jako by vypadla z Metropolis nebo SF ilustrací Franka R. Paula. Veselý v mramoru vytesaný nápis o Musolinim a obnovení římského impéria pak byl příjemný bonus. Nenašel jsem historickou budovu Poste France, možná někdy příště ;-)

Když jsme se se sešli s Jaroslavem, tak jsem si všiml, že taky nemá úplně nejzdravější barvu. Naznali jsme tedy, že bychom se mohli vydat domů do Káhiry. Dali jsme si tedy občerstvení ve šťávičkárně* a nechali se taxíkem odvézt na nádraží. Jelikož jsem byl unaven, tak jsem cestu zpět proklimbával. U toho mě rušil nějaký film. Dialogům prakticky nebylo rozumět, protože reproduktor, který jsem měl nad hlavou neuvěřitelně šuměl. Taky jsem to poněkud nepochopil, ale to u egypských filmů není nic neobvyklé. Trošku mě to mrzelo, protože hlavní hrdinku hrála docela hezká herečka a tak jsem chtěl zjistit, jak se jmenuje. Ale taky se na konci vzali :-) (spoiler nevadí, když nikdo netuší, co to bylo za film)
Po návratu domů jsem se důkladně namazal krémy po opalování a hydratačním mlékem a šel spát, protože jsem byl dost utahaný. Byl to pěkný výlet. Teď mám v plánu podruhé Alexandrii a k ní další místo, které chci vidět už dlouho - al-Alamain. Opalovací krém samozřejmě beru sebou :-)

* šťávičkárna: na každém roku v Egyptě je obchůdek, kde prodávají čerstvé šťávy z ovoce či cukrové třtiny (qasab) a "koktejly", což jsou kousky ovoce zalité buď želatinou,pudinkem, šlehačkou či nějakým džusem. Ceny jsou lidové, takže se tam dá dobře užívat. Vždy když si tam něco dávám, tak si vzpomenu na webové stránky MZV a všechny průvodce a katalogy cestovek, kteří varují před konzumací podobných produktů. Já jsem neměl problém. Většinou, pokud jsme ve šťávičkárně dva či více z ČR, vzbudíme všeobecné veselí tím, že si před napitím přiťukneme...

BONUS: Byl jsem se v kině Tahrír podívat na Spidermana III. Promítat se začalo v 10:30. Ideální čas. Lístek na balkón byl za 20 liber, v kině kromě mě byli jen dva arabští teenageři. Docela slušná návštěva na sál, kde bylo odhadem 400 míst. Film byl anglicky s arabskými titulky, které z toho, co jsem byl schopen postřehnout, byly dost očesané. Ale to asi nevadilo, angličtina byla bez problémů. Smíchem jsem vybuchl u scénky, kdy Spiderman skočí před americkou vlajku a pak samozřejmě u scénky s "francouzským" vrchním Bruce Campbellem. Líbilo se mi to a nestydím se za to.

Na Piráty z Karibiku III. jsem šel o nějakých 14 dní později (resp. dva dny po egyptské premiéře). To jsem šel do stejného kina a sálu, ale do přízemí, takže to bylo levnější. Opět jsem šel na 10:30, ale v 10:20, kdy jsem byl uveden do stálu, už film běžel, naštěstí úplný začátek. U Pirátů jsem sice měl v některých pasážích trošku větší problémy s porozuměním, ale vzhledem k tomu, kolika různými přízvuky a slangy tam všichni mluvili se není čemu divit. Film jsem si užil, i když byl poněkud překombinovaný. Ale scénky, kde byl Johny Depp víc než jednou byly fakt trapné. Ovšem co mi vadilo úplně nejvíc bylo to, že mi Egypťani nepustili závěrečné titulky, tudíž jsem příšel o poslední scénku a tak budu muset jít na Piráty ještě jednou někam, kde ji pustí (nebo si to koupit na DVD, Spidermana tu prodávali už čtyři dny po premiéře, takže čekám, že s Piráty by už taky mohli mít).