Vádí Natrún

aneb Výlet do koptských klášterů

I když nás na ambasádě nemají moc rádi, protože jsme studenti a překážíme tu, což nám zaměstnanci dávají všemožně přímými i nepřímými způsoby najevo, byli té lásky a pozvali nás 10. března na výlet do Vádí Natrún.

Vádí Natrún je údolí asi 100 km od Káhiry směrem k Alexandrii pojmenované po natronu, který se tu získával a používal při mumifikaci (on tu je tedy dodnes, ale už se s ním nemumifikuje). Dnes je toto místo významné hlavně proto, že v něm stojí čtyři funkční koptské kláštery, pozůstatek několika set, které tu údajně byly v minulosti, kdy byla většina Egypta křesťanská (zhruba do 14. století). Je to dodnes jedno z nejdůležitějších center koptské církve, z mnichů zde žijících je vybírán koptský papež. Zároveň jsou to významné památky samy o sobě, zajímavé ukázky východní klášterní architektury, navazující na antické tradice. My jsme v rámci výletu navštívili dva z nich, Dár as-Súrijání (Klášter Syřanů) a Dár al-Anba Bišoi (Klášter sv. Bišoie). Kromě mnichů nás tu provázela také dr. Zdena Skálová, mezinárodně uznávaná odbornice na restauraci koptských ikon, v klášterech po dlouhou dobu pracující.

První klášter, který jsme navštívili byl ten nejdůležitější - Dár al-Anba Bišoi, pojmenovaný po sv. Bišoiovi, koptském světci ze 4. století. Překvapilo mě, jak bylo v klášteře živo: kromě velké české výpravy tam bylo množství Koptů, kteří přijeli z Káhiry. Po vstupu do kostela sv. Bišoie mi to ale došlo: probíhalo tu svaté přijímání. Atmosféra raně středověkého kostela díky vůni kadidla získala až mystický nádech a arabské a koptské modlitby zase nádech exotiky. Do toho cvakaly blesky turistů a Koptů, fotících si své příbuzné během přijímání. V kostele také leží ostatky sv.Bišoie, ale stojí jaksi v rohu: možná, kdyby tam nebylo tolik lidí, bylo by to zajímavější. Takto to ale také mělo své kouzlo. Podle informací, které jsem dostal, se mnoho Koptů obrací zpět ke svému náboženství, aby se tak bránili rostoucí islamizaci egyptské společnosti. Pak jsme si prošli ještě další části kláštera: pevnost, kde se mniši skrývali před nájezdy beduínů, starověký mlýn (asi, přišel jsem později, protože jsem si fotil pevnost), pak nově postavenou katedrálu a několik kapliček.

Následně jsme se přesunuli do Dár as-Súrijání. Ten je pojmenován po syrských mniších, kteří daný klášter koupili od Koptů někdy v 8. století n.l., klášter sám je ještě o několik set let starší. Díky této změně je i vnitřní výzdoba odlišná (i když typické prvky východního křesťanství jsou zachovány). Nejvzácnější částí kláštera je kaple, která obsahuje fresky z 12. století, nicméně malby jsou tu i z dob starších a novějších, stejně tak mnoho dalších uměleckých artefaktů (ikony, vyřezávané dveře atp.). Podle všech zdrojů jsou tyto fresky naprosto unikátní, ale jelikož je středověká umělecká produkce východních církví jedno z témat, kde mám lehké mezery ve vzdělání, nebudu se to pokoušet popisovat či analyzovat. Stačí, že se mi to líbilo. Pokud vás to zajímá klikněte si SEM (anglicky).

Za kostelem roste strom sv. Efraima. Strom podle tradice vyrostl z hole, již si Efraim opřel o dveře, zatímco rozmlouval s Bišoiem, který tu v jeskyni rozjímal jako poustevník. Díky zázraku si také oba pozdější svatí rozuměli, přestože Efraim mluvil jen syrsky a Bišoi jen koptsky. V klášteře byl také připraven oběd, což mě nepotěšilo, jelikož jsem si celý večer před odjezdem připravoval svačinku :-) Jídlo bylo klasické arabské, zeleninové a dobré s úžasným voňavým a křehkým chlebem jako přílohou a Fantou nebo Spritem (zajisté svaté nebo aspoň posvěcené) na pití. Jelikož jsem už měl snězenu svačinku, nemohl jsem pohostinnosti mnichů využít naplno, tak jsem jen ochutnával různé věci, které mě zaujaly barvou nebo vůní.

Taky jsem si tam chvíli povídal s panem velvyslancem, který vzpomínal na svůj studijní pobyt v Egyptě někdy v polovině 90. let - zkušenosti máme prakticky stejné, jen oni tehdy měli ještě míň peněz než my a neměli internet :-)

Fotky jako obvykle někdy příště.