Na Sinaji

anebo Přes hory k moři a zase zpět

Protože Káhira už mě nebavila, využil jsem příležitosti, že za kolegem přijeli na návštěvu kamarádi a vyrazil jsem s nimi na výlet do hor na Sinajský poloostrov, spojený s flákáním u moře v Dahabu.
Odjížděli jsme v pátek o půl jedenácté. Cesta do přírodní rezervace okolo kláštera sv. Kateřiny měla trvat podle průvodce okolo šesti hodin. Trvala asi osm a to jsme velkou část strávili stáním na parkovištích v Káhiře a Suezu (fakt hnusné a ani průplav není vidět). Cestu naštěstí zpestřovala skupinka Američanů z AUC, z nichž dva neměli pasy, ale jen jejich kopie a studentskou průkazku AUC, což bylo na check-pointech, kde se zjišťuje, kdo v autobusu je terorista, důvodem k bedlivému zkoumání. Jelikož neuměli arabsky, bylo to veselé. Taky s nimi jela jedna pěkná Američanka ;-)

Cesta je super: od výjezdu z Káhiry po Suez se jede přes industrializovanou poušť (tj. elektrické vedení okolo cesty, sem tam továrna nebo nějaká konstrukce, kasárna a odpadky), pod Suezem pak podél sinajského pobřeží, kde je na jedné straně moře a turistické komplexy, na druhé pak skály, hory a pustina. Po odbočce na sv. Kateřinu pak už jen skály a beduínské vesnice. Do Kateřiny samotné, resp. vesnice al-Migna, jsme dojeli až za tmy a byla tam dost zima, je to přece jen nějakých 1500 m nad mořem. V kampu Fox Desert nás hned nacpali do stanu a dali čaj a večeři, takže jsem byl spokojen.

Druhý den ráno jsme vyrazili na trek na horu sv. Kateřiny (Gebel Katherina, 2642 m), nejvyšší vrchol celého Egypta. Pojmenovaná je po sv. Kateřině, jejíž tělo tam měl přenést zázrak. Po nějakých třech hodinách jsme dosáhli vrcholu, resp. obou, neboť jsme si nebyli jistí, který ze dvou vršků je vyšší. Ale asi to byl ten s kapličkou. Z vrchu byl fantastický výhled na Sinaj, na jedné straně hory a v pozadí modré moře, na druhé straně hory a modré moře, na pozadí samozřejmě Saúdská Arábie, případně Jordánsko a Izrael. Taky byly pod vrcholem zbytky sněhové pokrývky. Cestu zpátky jsme si akčně zpestřili volbou jiné trasy. Ta se brzy změnila v regulérní slézání kaňonu, resp. Wádí Arbaín. Tudy cesta asi nevedla, ale stálo to za to, i když se to zřejmě nesmí. Po večeři jsme vyčerpaní padli do postelí a nechali si tak ujít zatmění měsíce.

Další den jsme dali ještě rychlovýstup na horu Sinaj (Gebel Musa, 2285 m), kde měl Mojžíš obdržet Desatero. Díky tomu je to velmi populární místo, kam se hrnou stovky turistů pozorovat východ nebo západ slunce, dosáhnout osvícení a tak podobně. My jsme se na východ slunce vykašlali a vyrazili až o půl sedmé. Díky tomu jsme celou cestu nahoru potkávali turisty, kteří šli dolů. Nevěřil jsem, že se tam všichni mohli vejít. Důležité ale bylo, že všichni odešli než jsme dosáhli vrcholku, takže jsme na něm byli opět úplně sami.

Výhled sice hezký, ale upřímně řečeno nic moc ve srovnání s Kateřinou. Na tu ale většina lidí neleze, tak to stejně nepoznají. Bůh mě sice neoslovil, ale mystický zážitek jsem nicméně měl, protože návštěva místní toalety skutečně stála za to :-) Zpět jsme pak šli přes plošinu, kde Bůh promlouval k proroku Elijášovi a po tzv. Schodech pokání (3000) jsme sestoupili ke klášteru sv. Kateřiny, jež lze datovat do r. 330 n.l., kdy tu byla vybudována první kaple. Dovnitř jsem se nedostal, protože v neděli je klášter pro návštěvníky uzavřen. Neviděl jsem tedy ani baziliku ze 6.století n.l. ani keř rostoucí na místě, kde se Mojžíšovi zjevil Bůh v podobě hořícího keře. Snad příště, ještě jednou tam určitě pojedu.

Do Dahabu má jezdit z al-Migny autobus. Nejel, což je prý docela obvyklý stav. Museli jsme tedy najmout taxíka a uhádat cenu, což zase tak moc nešlo, protože alternativy nějak nebyly. Místo 12 liber za autobus jsem platil 36 podíl za taxi. Cestu jsme ale strávili s veselým postarším Novozélanďanem, tak to tak hrozné nebylo, navíc pouštní krajina podél silnice stála za to.

V Dahabu nás přivítalo teplo, ale větrno. Ubytování v nově zrekonstruovaném domečku našeho známého Tonyho však bylo příjemné. Kolega, který spal na terase si to tedy moc nepochvaloval, ale co se dá dělat. Ráno jsme se vydali na Lighthouse reef, kde jsme strávili půl dne šnorchlováním a plaváním. Když jsem zjistil, že voda má jen 21°C, tak jsem učinil zásadní rozhodnutí koupit si tenký neopren nebo aspoň neoprenové tričko. Ceny v Dahabu jsou přijatelné a hodit se bude i na bazén. Taky jsem si dával pozor, abych se nespálil, což se mi docela dařilo.

Následující den jsem měl naplánovaný odjezd, jelikož to ale bylo až večer, dohodli jsme se na výletu k potápěčské lokalitě známé jako Blue Hole a národnímu parku Ras Abú Gallúm. Po menší komplikaci s výběrem vozu a ceny (taxikáři se kvůli nám málem poprali) jsme vyrazili jeepem k Blue Hole. Tam jsem tedy zažil zklamání, neboť jsem si ji představoval mnohem větší :-( U Blue Hole jsme se ale nezdrželi a vyrazili pěšky k Ras Abú Gallúnu, který leží asi 6 km od Blue Hole. Cesta vedla po skalnatém pobřeží, kde se na jedné straně tříštily vlny o břeh a na druhé byly skály, kopce a hory. Sem tam se vynořila velbloudí karavana s turisty. Prostě něco úžasného.

Jak jsme došli na Ras Abú Gallún, tak jsem využil ploutve, které jsem celou cestu táhl sebou a šel se ponořit na korálový útes a doplavat na lagunku kousek dál, kolegové se zatím vydali zpět. Cestou zpátky jsem si pak užíval krajinu a fotil vlny a velbloudy a beduíni se mi pořád snažili prodávat marihuanu. Kolegům ji nenabízeli, tak nevím, čím jsem si je získal. Asi jsem vypadal, že ji potřebuji.
Na Blue Hole jsem se už nepotápěl, protože mi byla zima, takže mi taky zůstává na příští výpravu. Po návratu do Dahabu jsem si sbalil věci, podíval se na satelitu na pár arabských videoklipů, zprávy na al-Arabíji, al-Džazíře a al-Iraqíji a několik dílů Toma a Jerryho, zasmál se, když z večeře dosprintovali kolegové s žaludečními problémy, a vydal se na autobus.

Cesty zpět jsem se bál, protože v autobuse pro mě málo místa a mačkat se s někým na sedadle devět hodin, kolik zhruba cesta z Káhiry do Dahabu trvá, se mi moc nechtělo. Ale jelo nás málo, takže jsem měl celou dvojsedačku pro sebe. Vadila akorát klimatizace, která autobus v podstatě vymrazila a puštěné video (Skála s arabským dabingem je zážitek, zvláště když jsem chtěl spát a reproduktor jsem měl přímo nad sedadlem). Ještě mě pak v Suezu vzbudili vojáci hledající výbušniny a vyhnali mě z autobusu, ale to už byl jen detail. V Káhiře jsem byl v sedm ráno, chvíli po osmé už jsem byl v pokoji a v devět jsem zapadl do postele dohnat spánkový dluh. Byl to pěkný výlet.

Fotky přidám asi v sobotu nebo neděli.