Liborek z Káhiry: Happy birthday to Plzeň and Soul

aneb Narozeninové večírky

Pokud jsem to ještě nezmínil, tak přijeli další studenti - Jirka a Markéta, arabisté z Prahy a Monika z Plzně, která shodou okolností měla 15. března narozeniny, tudíž byl v dekadentním bytě na ulici Hod al-Laban, kde bydlí nově příchozí čeští studenti, uspořádán česko-slovenský večírek. Česko-slovenský proto, jelikož se ho kromě českých studentů učastnilo také několik slovenských obyvatel Káhiry. Bylo to veselé, spousta jídla a zábavy, ale nemám fotky, takže se tomu víc věnovat nebudu, dokud je nevysockuju od Jirky.

An Čung z Koreje měla narozeniny 17. března. Pozvala nás tedy na malý večírek k sobě do bytu. May z Barmy sice měla původně plány, že se opijeme a udělámě nějakou ostudu, ale když jsme viděli vyděšenou Korejku, tak jsem se shodli, že to nebudeme přehánět. 17. března jsem tedy koupil kytici a vydal se na ulici Marwa, kde An Čung bydlí. Když jsme to s Jindřichem našli (předpoklad, že se v Egyptě číslují domy čísly, co po sobě následují, se ukázal jako mylný, že nás vůbec napadlo něco takového myslet :-) ), byli jsme přivítáni hostitelkou, Um Sungem a ještě jednou pěknou Korejkou (Hue-Jen) a po chvíli i Japonkou Tijeko, učící japonštinu na univerzitě Ain Šams, která s An Čung bydlí.

Na chuť jsme dostali korejské rýžové koláčky s kakaem a smetanou a čekali, až dorazí ostatní, aby se mohla podávat večeře. Po větším bloudění to nakonec našly i Japonky (Aja a Jacuko) a May z Barmy (no, An Čung je musela vyzvednout), takže jsme mohli předat dary a následně se pustit do jídla, směsi kuchyně barmské, korejské a japonské (japonská kuchyně jsou čínská jídla, které se do Japonska dostaly přes Koreu, jak jsem se dozvěděl). Bylo to dobré, i když pravda, když jsem pak zjistil, co všechno jsem to jedl, tak jsem byl lehce zděšen.

Základem bylo kim-či, což je korejské národní jídlo ze zeleniny a bul-gogi, telecí naložené v marinádě a lehce osmahnuté, nicméně skoro syrové. Jména dalších jídel si už nepamatuju, ale byla tam rýže a mořské řasy a sojová omáčka a nějaké pikantní pasty. A mrkev. Vrcholem ovšem byly sušené kalmary s něčím, co chutnalo jako brusinková marmeláda. Docela by mě zajímalo, kolik by mě podobná večeře stála v korejské restauraci. Některé recepty jsem si vyžádal, takže teď můžu vařit korejská jídla jako o život.

Celý večer měl trošku pocit, jako bych se ocitl ve filmu Ztraceno v překladu :-) Ze všech stran se ozývalo asijské brebentění (Barmanka s Japonkou se bavily thajsky, zatímco Japonky s Korejkama řešily, nakolik se liší korejské a japonské čtení čínských znaků) doprovázený asijskou popmusic z notebooku a my dva Evropané jsme byli samozřejmě úplně mimo (já jsem se trošku chytal aspoň v tom popu). Ale univerzálním jazykem byla směs angličtiny a arabských slovíček a sem tam nějaké to "arigató" (děkuji japonsky) nebo "kam sa ham ni da" (ts. korejsky) . Zaujal mě dálněvýchodní životní styl a neomezené cestování mezi Soulem, Tokiem, Šanghají či Bangkokem, taky bych to měl někdy zkusit. Ale Asiati nám zase záviděli, že jsme byli v Itálii či Francii :-) Aspoň nějaká výhoda Evropy.

Propagační materiál o Blansku sklidil úspěch, ovšem to, že vysokoškolsky vzdělaná Japonka netušila, že Česká republika nemá moře mě překvapilo možná ještě více než chobotnice s marmeládou :-) No, stane se…

Pak jsme se chvíli fotili a pak byl konec. Ale bylo to příjemné, doufám, že takových veselých večírků bude ještě více.