Na pokraji smrti

aneb Jak jsem vlezl do bazénu

Venkovní teplota se ustálila na nějakých 29°C ve stínu a tak jsem naznal, že válet se na pokoji s al-Ahramem, al-Kitáb al-Asasí či jinou povznášející četbou je ubíjející. Převlékl jsem se do plavek, dal si malou rozcvičku a vydal se k bazénu, abych zahájil venkovní plaveckou sezónu. Nekladl jsem si vysoké cíle, přece jen jsem bral na vědomí, že jsem nějaké čtyři měsíce neplaval (Dahab se nepočítá) a i ostatní fyzické aktivity byly spíše sporadické (pěší túry po Káhiře a okolí, Sinaji či Luxoru se nepočítají) a tak jsem se nechtěl pouštět do žádných žádných větších akcí.

Rozhodl jsem se, že začnu tak kilometrem, což je tu 50 bazénů, což mi přišlo jako pěkný poměr ceny a výkonu. Po šesté obrátce sem poznal, že jsem se s původním plánem poněkud přecenil. Po sedmé obrátce jsem se doplácal do mělké strany bazénu a byl rád, že stojím. Všechno mě bolelo, ramena jsem měl naprosto tuhá, nebyl jsem schopen popadnout dech a dělaly se mi mžitky před očima. Vydechl jsem, pokusil se trošku protáhnout a následné zkusit motýlek. Po nějakém třetím záběru jsem už nemohl ani vytáhnout ruce z vody, tak jsem přešel na prsa a doplácal co šlo. Chvíli jsem oddechoval, rozhýbával ramena, ale bylo jasné, že jsem na pokraji fyzického zhroucení. Následně jsem ještě chvíli střídal prsa se znakem, ale bylo hrozné. Zkusil jsem také plavání pod vodou, ale ne... Po nějakých šesti metrech jsem šel nahoru lapaje po dechu a byl rád, že jsem na hladině. V Dahabu s ploutvemi to bylo jednodušší :-(

Ale nejtragičtější okamžik měl teprve přijít: potřeboval jsem se dostat z bazénu. Normálně bych se zapřel o kraj a vytáhl ven. Ale teď ne. Teď jsem se držel schůdků a přemýšlel, za jak dlouho někdo přijde, aby mě vytáhl. Nakonec jsem sebral poslední síly, vylezl na schůdky a dostal se ven. Dobelhal jsem se pod sprchu, abych spláchl chlór, sbalil věci a odešel do bytu doufaje, že nikdo můj ubohý pokus neviděl :-) Každý začátek je těžký. Budu si asi muset sestavit tréninkový plán.