Výlet do Alexandrie

aneb Už jsem asi v půlce

Jak utíká únor, tak se blíží polovina mého pobytu. I když, jak si nejsem jistý, zda se vrátím v červnu, červenci či srpnu, tak to možná s onou polovinou není úplně jisté :-)

V každém případě plánuji na červen, případně červenec výlet do Jordánska (a možná i do Sýrie), takže kdyby se chtěl někdo přidat, může se mi ozvat. Chtěl jsem i do Súdánu, ale z toho nic nebude: Súdán se díky krizi a válce rozpadá na arabsko-muslimský sever a černošsko-křesťansko-animistický jih a súdánská vláda přestala udělovat turistická víza. Škoda. Budou mi muset stačit cesty po Egyptě (a možná Libye). V Egyptě mám v plánu vnitřní Sinaj, kam pojedu počátkem března. Pak Černou a Bílou poušť mezi oázami Baharíjou a Farafrou a Velké písečné moře pod oázou Síwa. Z velkých památek ještě Asuán a Abú Simbel a možná něco ve středním Egyptě.

Přijel další stipendista, Jarek, teolog (ale ne kněz) z Olomouce (pro Bobra: vzpomínal na Abbého a byl překvapen, že o tom člověku něco vím :-) ), který se zabývá Kopty, takže s ním se možná podívám do nějakých koptských klášterů okolo Asjútu. Do klášterů ve Wádí Natrun pojedeme asi s ambasádníky hromadně 10. března. A samozřejmě moře. A určitě pojedu znovu do Alexandrie…

V Alexandrii jsem byl poprvé ve středu 7. února. Původně jsme plánovali dva dny, ale zapomněl jsem pas, tudíž bych se nejspíš nemohl ubytovat. Ale vše, co jsme chtěli vidět, jsme stihli za jeden den. Cesta vlakem trvala dvě a půl hodiny a tam i zpět stála dohromady 35 liber. Průvodce píše, že Alexandrie je "největší historické město s nejméně památkami k vidění". Nečekal jsem, že to bude až tak moc pravda…

Historické centrum v podstatě neexistuje: většinu antických památek pohltilo moře a zemětřesení někdy v 6.-8. století a po dlouhou dobu bylo bývalé hlavní město ptolemáoivské říše redukováno na rybářskou vesnici. Teprve od 19. století začal znovu růst její význam jako středomořského přístavu a centra obchodu. Nyní má skoro čtyři milióny obyvatel, ale pořád působí poměrně klidně (ale to v porovnání s Káhirou asi všechno). V každém případě je většina dochovaných pamětihodností blízko u sebe.
Hned vedle nádraží jsou pozůstatky římského amfiteátru a vilek Kom ad-Dikka. Trošku jsme bloudili, než jsme to našli, Jindra, který se "demokraticky" prohlásil vedoucím, to podle mapy nějak nezvládl. Amfiteátr byl menší než jsem čekal, ale zase jsem si mohl vyzkoušet akustiku hlediště. No, upřímně, slyšeli jsme prd. Následně jsem si ještě prohlídli nove zrestaurované mozaiky různého ptactva v tzv. "ptačí vile" a už nás Jindra hnal do slavného řecko-římského muzea. Tam jsme narazili: muzeum je již rok a půl zavřeno, ačkoliv průvodce tvrdili opak (i korejský průvodce, jak zjistili dva Korejci, kteří dorazili chvíli po nás).

Na druhou stranu jsme tak měli více času na ostatní věci: přes úžasný park, kde stály zbytky středověkého opevnění, jsme šli na náměstí se sochou Alexandra Makedonského. Pak jsme se šli podívat na další kus středověké zdi a od něj do Alexandrijského národního muzea, které relativně nové a tudíž krásné a čisté s úžasnou kobkou kdesi dole ve sklepě, kde leží nějaká mumie :-) Kolegům se tam sice moc nechtělo, ale nakonec byli spojeni. Pak jsme se šli podívat na alexandrijský patricharchát, kde leží lebka sv. Marka a kde byla založena koptská církev. Do synagogy na proti však kolegové nechtěli.

Následně jsme se již lehce zrychleně přesunuli k Pompeiově sloupu, což je uprostřed vybydleně vypadajícího předměstí stojící sloup s několika sfingami okolo, pozůstatek původního městečka Rhakotis, ze kterého Alexandrie vznikla. Sloup je pozůstatek Serapea, chrámu boha Serapise, spojujícího řecké a egyptské tradice. Pod sloupem jsou pozůstatky vodních nádrži, ale tam se něco rekonstruovalo, tak nás tam nepustili. Od sloupu přeběhli k další slavné alexandrijské památce: křesťanským katakombám Kom aš-Šuqqáfa, kde v podstatě kromě děr ve zdi nic není, ale vzhledem k tomu, že jsme tam byli sami, tak to opět mělo takový nádech ala Indiana Jones. Nebo Mumie :-) Nejspodnější patro je pak zatopené vodou. Fotit se nesmí, dokonce jsme museli odevzdat foťáky. Od katakomb jsme chtěli k pevnosti sultána Kajtbeje, která leží na pobřeží na místě, kde stával slavný maják na ostrově Faros, jeden ze sedmi divů světa. Pevnost je postavena z jeho zbytků, maják definitivně dorazilo zemětřesení v r. 1303.

Abychom tam byli rychle, vzali jsme si taxík. Stařík za volantem překypoval energií, což dával najevo zejména tím, že častou pouštěl volant, aby tleskal, když se mu povedl nějaký zvláště divoký řidičský manévr (vrcholem bylo asi předjíždění v protisměru mezi tramvají a náklaďákem). Taky nám ukazoval různé pamětihodnosti. A troubil. Na prvních asi 100 m cesty dokázal porušit prakticky všechna dopravní pravidla, na které jsem si byl v dané chvili přes svůj úděs schopen vzpomenout. Následně jsem přemýšlel, zda znám nějakou ochrannou modlitbu (ne), zda si vzpomenu na arabský výraz pro "jeďte pomalu, prosím" (ne), zda už tu někdy konzul řešil smrt tří studentů (ne) a zda by mě ochránil batoh místo airbagu (ne). To, že se na palubní desce hýbala jen jediná ručička, ukazatel paliva, a to jen proto, že se klepal, byl pak stylový bonus.

Ale jak jsme přijeli k moři a vystoupili, všechno bylo najednou pryč. Pevnost, ozářená zapadajícím sluncem, měla nádhernou medově-zlatou barvu, před ní se o skály tříštily vlny Středozemního moře, prostě kýč jak bič. Akorát pevnost už byla zavřená :-( Tak jsme aspoň vlezli do "oceánografického muzea", které teda překonalo všechny moje představy. Podle mě to nebylo muzeum, ale komplexní postmoderní umělecká instalace. Staré francouzské rytiny ryb, modely korálů nastříkané fosforeskující barvou, laminátový rypouš sloní, pravěké zkameněliny, figurína potápěče, kostra velryby a rozpadající se žralok se prolínali ve velmi avantgardní kompozici a já si vzpomněl na podobně intezivní zážitek ze zemědělského muzea.

Procházkou přes korníš (nábřeží) kolem Východního přístavu směrem ke knihovně (nedošli jsme tam, bude příště) byla také příjemná (ale už byl večer a zima). Pak jsme počkali v místní kavárničce na vlak a přes drobný problém s lístky jsme odjeli zpět do Káhiry.

ps: Jeďte pomalu, prosím - Alá mahlak, min fadlika.