Saúdský film na káhirském filmovém festivalu

a také jsem se nechal ostříhat

A nyní něco zejména pro Bobříka: V Káhiře v těchto dnech probíhá 30. mezinárodní filmový festival. Upřímně řečeno, mám pocit, že kdybych se o to nezajímal, tak se to ani nedozvím. Plakáty tu nikde nevisí, Danny Glovera, Omara Šarifa a Jacquelin Bissetovou jsem neviděl a tak o tom vím jen díky webu, al-Ahrámu a naší kuturní atašé, která dala program na nástěnku. Filmy zde jsou zejména ze zemí, o jejichž kinematografiích upřímně řečeno vím prd. Ale asi v tom nebudu sám: kdo z vás je schopen z hlavy jmenovat režiséry ománské, syrské či kurdské? Jsou tu i celkem normální filmy íránské, italské, americké či argentinské. Z těch, které jsem odhalil na první pohled tu jsou Motocyklové deníky, pak Get rich or die tryin s 50 centem a Nacho Libre.

Českou republiku reprezentuje v hlavní soutěži film Marta. Pak tu ještě beží poslední Chytilová (tady jako Pleasant moments) a hlavně dílo, které díky svému anglickému názvu budí pozornost úplně nejvíc: "Virginity Sucks" (prostě Panic je na nic). V rámci výzkumu bych se na to chtěl jít podívat. Kromě toho, že jsem to neviděl a tak bych to uviděl, by mě zajímalo, kdo na takový film v Káhiře půjde (a snad se tam nějaký islamista nevyhodí do vzduchu). Přemýšlel jsem i nad tím, že bych řekl i některým kamarádům z jazykovky, aby na to šli se mnou, ale mám obavy, že bych se pak za Českou republiku styděl ještě víc než v Dahabu.

Nicméně zatím jsem viděl jen jeden jediný film z nabídky a to saúdskoarabský. První a jediný saúdskoarabský film, abych byl přesný. Natočený byl letos a Saúdové ho okamžitě zakázali. Ale vzhledem k tomu, že v Saúdské Arábii nejsou kina... A Saúdové na to určitě jeli do Bahrajnu nebo Dubaje (kde se to taky celé točilo) :-) Film se arabsky jmenuje "Kajf al-hál", v překladu něco jako "Jak se máš", ale anglicky běží jako "Today and tomorrow". Režisérem je Izidore K. Musallam. Šel jsem na to trošku s obavami z nudy, ale byl jsem překvapen. Díky zvykům od nás a z Egypta jsem čekal smršť reklam a trailerů s minimálě půl hodinou zpoždění. Ale nestalo se: trailery nebyly a film začal o pět minut dřív :-)

Byl to trošku šok, protože najednou se na plátně objevily počítačem vygenerované písečné duny a za zvuku šílené arabské hudby skákaly přes plátno titulky. U každého druhého jména bylo menším písmem uvedené "star" "kuweit star" nebo "artist". Pak začal samotný film: kamera udělala dlouhý nájezd přes obrovské tržiště k malým dvířkám na konci, ze kterých vyšel chlapík, sjel po zábradlí, pak začal snožmo skákat mezi postavami, které pochodovaly v zástupech proti němu. A pak ho srazilo auto. Opět za doprovodu arabské hudby.

Seděl jsem jak u vyržení: vypadalo to jako úplně bizarní avantgarda, indický muzikál smíchaný s Metropolis... Říkal jsem si: pryč s Koreou, Saúdská Arábie je ta nejprogresívnější kinematografie. Ale ne. V tomto stylu už to (naštěstí?) nepokračovalo. Dál to z filmařského hlediska vypadalo jako úplně normální arabský film, čili (pro méně znalé) asi jako latinskoamerická telenovela. Jeden člověk mluví - statický záběr na něj. Druhý člověk mluví - statický záber na něj. Občas, pro zvýšení dramatického efektu zoom ke konci scény. Nějaké progresivnější filmařské postupy či aspoň dynamická práce s kamerou se až na výjimky nekonaly. Což je s podivem, kameramanem byl Paul Mitchnick, který se podílel na X-menech 2 či Fantastické čtyřce. Žánr jsem neodhalil: pro Saúdy to asi muselo být tvrdé společensko-kritické drama, pro dost lidí romantická komedie, pro nás Evropany to byla trošku parodie sebe sama (ale tím to nechci shazovat, líbilo se mi to).

A teď něco k příběhu (spoiler warning!): Mladý režisér Sultán (Hišám Abdulrahmána), jehož vzorem je F.F.Coppola, se se svými přáteli pokouší uspořádat v Rijádu divadelní představení a zároveň začít natáčet film. Svým přístupem k životu se vymyká bežným normám: vystudovat, začít pracovat, oženit se (či vdát). Jeho ženským protějškem je liberální Sahar (Fátima Al-Hawsání), čerstvá absoloventka VŠ, toužící po novinářské kariéře a nikoliv po tom, aby se stala něčí manželkou a vzdala se vlastního života. Sultán se setkává snad se všemi rysy současného života v Saúdské Arábii, svázaného přísným islámským zákonodárstvím. Jsou tu tedy vidět možnosti, které nabízí ropné bohatství, explicitně vyjádřené například luxusním vybavením domů a moderní elektronikou, neomezeným cestováním za zábavou (v tomto případě do Dubaje), drahými automobily i pro saúdskou domácnost typickou filipínskou služkou a egyptským poskokem ve firmě Sahařina otce. Ale je tu i omezování ze strany islamistů a náboženské policie: kromě Sahařina bratra Chálida, nutícího rodinu dodržovat tradiční zvyklosti, je to zejména jeho přítel, učitel na základní škole Wahhád. Jeho úvodní scéna, kdy zpovídá děti a nutí je, aby donášely na své rodiče, pokud se prohřeší proti náboženství ("můj otec si pouštěl hlasitě hudbu i když jsem mu říkal, že se to protiví Bohu"), která díky barevnému podání (bílé stěny třídy, bílé lavice, děti v bílých džalábijích, jen Wahhád s červenou káfijí na hlavě) působila opravdu mrazivě. Podobně i scéna, kdy jsou herci během zkoušky obvinění ze zakázaného "libertinství" - tance a vydáni tak do rukou saúdské náboženské policie. Na Sahar a její práci je zase patrná snaha saúdských žen o aspoň nějakým způsobem rovnoprávné či samostatné postavení. Dva dávní přátelé, bratranci, Sultán a Chálid, se často střetnou kvůli svému rozdílnému pohledu na svět. Problémy, které takto vznikají řeší většinou Sultánův dědeček (no, od pohledu tak o deset let starší než vnuk) nebo Sahařin otec. Střet obou bratranců vrcholí, když se Chálid pokusí Sultána zabít za urážku rodiny a "ponížení" Sahar, která, tím, že byla spatřena s jiným mužem (Sultánem), již není vhodnou manželkou pro rigidně islamistického Wahháda, který měl v úmyslu oženit se s ní. Film samozřejmě končí happy endem, rodina vše vyřeší, kamarádi se usmíří a Sultán začne točit svůj film. Ale nevezmou se :-( (aspoň ne na plátně).

No, bavil jsem se, i když jsem možná neměl, ale nebyl jsem sám, tak jsem se tak nestyděl. Možná bych tu měl také napsat nějaké reflexe z tisku, zmínit rozhovor s herci a režisérem v Asia Today na BBC ("nebojíte se negativních reakcí náboženských fundamentalistů?" - "to já neřeším"), ale už se mi nechce. Můžete se ptát v komentářích.

Jo, egyptská kina vypadají jako naše multiplexy (aspoň ta, která jsem zatím viděl: Metro a to, které je naproti němu, ale zapomněl jsem, jak se jmenuje a pak Galaxy): relativně čisté sály, klimatizace, popcorn. Vstupné bylo pět liber (prý festivalové, jinak jsou filmy 10-20). V sále odhadem pro 80 lidí nás sedělo tak 25, většinou nearabští cizinci, Egypťanů minimum.

Cestou z kina jsem se rozhodl rozšířit svůj zážitek o reálie Egypta a vešel jsem do kadeřnictví, že se nechám ostříhat. Trošku mě k tomu donutili kamarádi, se kterými jsem byl v kině, že když tam kadeřníkovi visí diplom, tak bude určitě dobrý. Borec asi byl, protože měl na stole také postavenou nějakou kadeřnickou cenu a nad ní fotku, jak jí dostává. Ještě aby nebyl dobrý za 20 liber, které za to chtěl :-) Sice nemluvil anglicky, ale nakonec jsme se nějak dohodli, co asi chci. Stříhání. Česání kartáčem, vlhčení, sušení, foukání a gelování(!) jsem sice nechtěl, bo to trvalo přes půl hodiny, ale stálo to za to: na konci jsem měl účes přesně jako kadeřník :-D Jindra s Eliškou, kteří mě vydrželi celou dobu pozorovat, se tím dobře bavili. Ale na černošky v jazykovce jsem tím určitě zapůsobil...

Taky jsem byl v Abusíru na pyramidách, kam se normálně nesmí (byl jsem tam v rámci exkurze po vykopávkách českých egyptologů, kterou organizovala česká ambasáda na základě zvláštního povolení), takže o tom něco příště včetně exkluzivních fotek :-)