Jak jsem byl v Luxoru

a jak se mi tam líbilo

Minulý týden jsem se odhodlal k dosud odkládané cestě do Luxoru, kterou jsem chtěl stihnout do Vánoc. Z původních zájemců o cestu jsme nakonec jeli jen dva, já a Eliška. Na káhirském nádraží na náměstí Ramses jsme našli správné okénko, ale paní za ním nevypadala jako vládnoucí angličtinou. Zkoušel jsem to arabsky, ale nechtěla rozumět. Pak se nás chopil místní turistický policista a začal to řešit za nás: říkal té paní to samé co já a najednou to šlo. Teda ne tak docela: museli jsme měnit časy odjezdu a příjezdu, protože nebylo místo ve vagónech. Paní sice doporučovala koupit zpáteční lístek na místě, ale to jsme my nehodlali riskovat - divoké historky z místních novin nás od toho odrazovaly.

Ráno ve středu 13.1.2006 jsem opět stál na nádraží, nyní však s batohem a nadšením na cestu dlouhou nějakých 700 km. Nadšení vydrželo asi 40 minut, pak jsem ve vlaku usnul, bo přece jen jsem vstával v pět po necelých čtyřech hodinách spánku. Cesta ubíhala rychle, ale čekal jsem něco lepšího: za oknem se střídala špinavá města, pole, palmové háje a občas nějaký zavlažovací kanál plný bordelu. Já jsem čekal poušť a skály a zajímavou krajinu, ale nic takového nebylo. Prý až u Asuánu. Ani Nil po téměř celou cestu nebyl vidět, i když se jede v podstatě kolem něj: jen jsme ho přejeli v Káhiře z východního na západní břeh a pak kousek za Nag Hammadi (asi 500 km od Káhiry) zase zpět. Cesta trvala přes 10 hodin, ale díky pohodlným sedačkám se to dalo přežít.

Do Luxoru jsme přijeli za tmy, hned na nástupišti se na nás nalepil nějaký hotelový nadháněč a táhl nás do "svého" podniku. Moc se mi tam nechtělo (má paranoia je díky čtení průvodců docela velká), ale možná právě to způsobilo, že jsme za pokoj s větrákem, koupelnou, wc a snídaní platili 20 liber/noc (pro dva). Na hlavní ulici se o nás nadháněči málem poprali :-)

Luxor jako takový na mě působil jako totální Orient přesně tak jak jsem si ho vždy představoval, avšak v lehce postmoderním balení: stovky krámků, staříci s vodními dýmkami, chaotický provoz na ulicích, kde se motaly koňské povozy, auta a mezi nimi běhali oslíci a projížděly motorky, do toho blikající reklamy, televize, křičící obchodníci a nad tím se neslo vyvolávání muezzinů z mešit. Po ubytování jsme hned vyrazili podívat se na luxorský chrám, který je v noci krásně nasvětlen. Náměstí okolo se buduje, stejně jako se přestavuje hlavní ulice. Chrám byl úžasný. Po chvíli bloudění jsme trefili zpět do našeho hotelu a padli do postelí. Ráno nás čekala cesta na západní břeh, do Údolí králů.

Velmi brzy ráno mě vzbudil muezzin, ale naštěstí adhán netrvá moc dlouho, takže jsem brzy opět usnul. Po snídani jsme lodí přejeli Nil a za stáleho vyhýbání se nadháněčům šli na parkoviště "servisů", což jsou velké pick-upy, které tu fungují místo autobusů. Jízda v nich stojí 25 pt bez ohledu na vzdálenost, což je o dost lepší než předražené taxi. Teď to vezmu stručněji: prošli jsme nově zpřístupněný Merenptahův chrám, pak jsme se přesunuli do Údolí králů, kde jsme prošli všechny otevřené hrobky faraonů. Díky kouzelné kratičce samozřejmě všechno zdarma, až na Tutanchamóna (ten byl studentsky za 40 EGP, což se dalo). Vyhýbali jsme se vlnám turistů a dokonce i s Tutanchamónem jsem zůstal sám (ano, Tutanchamón stále spočívá ve svém sarkofágu).

Údolí králů je fascinující přírodní úkaz, skály ve všech možných podobách a nad nimi modrá obloha, ale to nejlepší mělo teprve přijít. Abychom ušetřili čas, rozhodli jsme přejít z Údolí králů do Dár al-Baharí, kde je slavný Hatšepsutin chrám horskou cestičkou přes hřeben místo obcházení po asfaltce. Po prudkém stoupání jsem měl Údolí králů jako na dlani a fotil jak o život, ale pak jsem udělal ještě pár kroků a najednou se rozevřelo údolí Nilu: obrovská modrá řeka v pozadí a okolo zelená políčka, vesničky a skály. Bylo to něco neuvěřitelného: nevěděl jsem, kam se dívat dřív, co vyfotit, čím se jen kochat... Pokud se tam někdy dostanete, zajděte si tam sami, nedá se to popsat. A žádní turisti. Šel jsem a zíral na údolí Nilu (a jen tak mimochodem jsem si tu vyhádal svůj první suvenýr: sošku boha Hóra, "pravý alabastr, dva dny ruční práce" za 5 EGP. Myslím, že je z vosku a kamenného prachu, ale to je jedno, mám suvenýr, prodavač musel být dost zoufalý, když honil klienty zde nahoře).

Fotil jsem skály okolo a pak se pod námi objevil Hatšepsutin chrám: měl jsem ho jako na dlani. Pak jsme slezli po skále a došli k němu: skoro nikdo tam nebyl, zájezdy už jely zpět do Hurghády. Pak jsme ještě vlezli nějakým archeologům do výzkumu a odtud jsme šli do Ramessea (chrámu Ramesse II.) Od něj cestou necestou polem nepolem k Memnonovým kolosům, přičemž místní rolníci na nás koukali dost nevěřícně, když jsme se jim motali mezi cukrovou třtinou a saláty. To tam evidentně ještě nezažili. Pak kolosech jsme se vrátili na druhý břeh a navštívili muzeum mumifikace, kam sice kouzelná kartička neplatí, ale díky ochotě pana ředitele jsme to taky měli zdarma :-)

Třetí den jsme ráno zajeli do Karnackého chrámu, kde jsme strávili celé dopoledne, protože je fakt velký a "fakt velký" nevystihuje jak moc je velký. Nepředstavitelně :-) Místní policista nás za malý bakšiš vzal i tam, kam se nesmí (nebo může, ale jelikož tam nikdo nebyl, tam to vypadalo, že se tam nesmí) a my jsme prolezli Chonsův chrám, kde to připomínalo scénky z Indiana Jonese (nebo Tomb Raidera). Pak znovu západní břeh, Madínat Habu (opomíjený, ale fantastický chrám Ramesse III a Tuthmose III), Údolí královen a pak ještě malé muzeum o vesničce Gurna, která bude během ledna a února zbourána, tudíž poslední šance vidět ji stát. Večer jsme uzavřeli v Luxorském muzeu, které je nově otevřeno a vypadá na to: multimediální prezentace, kvalitní popisky exponátů a dvě mumie faraonů.

Čtvrtý den ráno jsme jeli zpět do Káhiry, poté co jsme dali ranní procházku Luxorským chrámem. Druhá třída byla sice levnější (tam jsme jeli za 72 EGP, zpět za 27), ale vzhledem k poněkud podivně fungující klimatizaci a dveřím, přes které dost táhlo, to bylo lehce mrazivé. V té zimě se mi ani nechtělo moc spát a tak se mi to zdálo fakt dlouhé. A protože nad naší sedačkou nesvítilo světlo, nemohl jsem si třeba číst.

Ale abych to ukončil: Luxor, Karnak a všechno okolo stojí za to vidět. Bezpodmínečně. A pokud možno nezávisle na cestovní kanceláři - pozorovat spálené turisty z Hurghády, jak přijedou autobusem, vystoupí na parkovišti, nasednou do turistického vláčku a nechají se odvézt nějakých 300 m ke vstupní bráně Údolí králů nebo Hatšepsutina chrámu je sice zábava, ale celkově to je dost smutné a bez jakéhokoliv kouzla. Chodit si zde kam se mi zachce a být tam jak dlouho chci je mnohem lepší. A ten přechod přes hřeben nemá chybu a pokud za mnou někdo přijedete, tak vám tam vezmu taky...
Fotky přidám, až je zpracuju: je jich přes 500 a ještě jsem je všechny nepopsal.