Bonus: Doprava v Káhiře

aneb dříve nepublikované texty I.

Tak jsem našel na disku několik textů, které jsem rozepsal, ale z různých důvodů nedokončil či nepublikoval. Po drobných úpravách dva nebo tři přidám, abych je měl archivované i jinde než na disku. Tento text o Káhirské dopravě je první. 

Jako každé velké město má i Káhira hustou síť obchvatů, silnic, silniček a dalších cest. Auta dokonce kličkují i v uličkách islámské Káhiry, kde se návštěvníkovi zdá, že se ani nemůžou vejít. Můžou. Občas nezbývá než se divit. Dopravní špička začíná někdy kolem osmé hodiny ranní a končí asi kolem desáté večer. Mezi třetí a sedmou odpoledne je město prakticky celé ucpané a hloupé nápady jako "vezmeme si taxi, budeme tam rychleji" si člověk velmi rychle rozmyslí. Nepřetržitá masa aut a dalších dopravních prostředků stojí či se jen tak zvolna posunuje za častého troubení klaksonů, případně řvoucí arabské muziky, méně často dunění techna (většinou nějaký hustodémon s túningem na starém fiatu či supermoderním bmw). 

Na pravidla se tu, jak je pro jižní státy typické, nějak moc nehraje. Když jsem se ptal Ibrahíma, studenta češtiny, jaké jsou zkoušky na řidičák, tak se jen nechápavě díval. Později jsem se dozvěděl, že se zkoušky na řidičák nejčastěji dělají tak, že dáte někomu peníze a fotku, ten je dá někomu dalšímu a za měsíc či dva vám někdo přinese řidičský průkaz. Ostatně, stejně je pro řízení nejdůležitější praxe a tu nemůžete získat jinak než řízením, takže proč se zatěžovat nějakou teorií, že? Základní pravidlo: "když se odbočuje nebo předjíždí, tak se zatroubí" se koneckonců každý naučí hned. Což mi připomíná, že jsem tu nikdy neviděl auto, které by vypadalo jako autoškola. Čáry na silnici jsou pravděpodobně spíše pouliční umění než něco, co by mělo řidiče nějak znepokojovat. Semafory tu pak existují jen proto, že to vlastně pěkně bliká. Přechody pro chodce existují, ale nikdy jsem nenašel odvahu je použít (teda jednou, hned první den, když jsem sem dorazil, a už to neudělám :-) ). Není tedy neobvyklé, že na tříproudé silnici vedle sebe jedou čtyři auta, autobus a kára tažená oslíkem a mezi nimi se proplétají motorky a cyklisté (třeba i v protisměru). A do toho se odvážně vrhají chodci, kteří se snaží přeběhnout na druhou stranu. Na druhou stranu: nikdy jsem prakticky neviděl žádnou vážnou havárii - nejhorší bylo rozbité zadní světlo. Auta sice vypadají lehce pomačkaná, ale to není nic, co by vadilo. A vzhledem k rychlosti (nebo pomalosti) provozu tu k vážným nehodám zřejmě ani dojít nemůže. Pro mě osobně byl pak největši zážitek, když tu chlapík hnal ulicí kolem ambasády stádo asi 60 velbloudů. V protisměru.

A co že to tu jezdí? Letmý pohled na ulici připomene Evropu v 70. letech 20. století: většinu aut tvoří staré fiaty a peugoty. Ty doplňují sovětské žigulíky, které jsou tedy od statších fiatů téměř k nerozeznání. Inspirace byla více než zřejmá. Hodně rozšířené jsou také vozy značky NASR Auto (egyptské, taky většinou kopírují staré Fiaty) a Sahin (nová značka NASR) a rumunské Dacie. Nová auta tu také jezdí: nejčastějí levnější asijské jako Daewoo, Kia, Hyundai, narůstá počet vozů neznámých značek z Číny. Jezdí tu také škodovky: Felicie, Fabie, Superby, ale také Favority a zřejmě nesmrtelné Škody 120 a 130. V lepších částech města lze vidět nové a superluxusní Hummery, BMW, Mercedesy, Smarty a další, často některý z podobných vozů parkuje před AUC. Některá vozidla, která tu jezdí jsou opravdu perly: staré Opely z konce 40. let, ameriky z 50. let (Chevrolet a Cadilack), obrovské mercedesy ze 60. let... Mezi nimi se proplétají motorky nejklasičtější - Jawa 350, taktéž lehce přestárlé, skůtry Vespa a nové motorky z Číny se značkami jako Hondey či Souzuky, které ale stejně vypadají jako ze 70. let.

A jak tu jezdím já? Nejčastěji Metrem. Je rychlé, relativně levné (všude za libru, systém různých cen za lístek podle počtu stanic opustili Egypťané v červnu 2006) a jezdí tam, kam potřebuji (většinou). Má dvě trasy a třetí v plánu (což ovšem není překážka tomu, aby byla ve všech mapách zakreslená, což neznalé mate, ještě že tam nezakreslili i ty další tři plánované). Metro stavěli Francouzi a Japonci, tudíž se v něm člověk nemusí bát, jako by asi činil v případě egyptského původu stavby. Navíc pod zemí jezdí jen v centru (pod Nilem), jinak je to spíš příměstský vlak. Podle egyptského tisku si Káhiřané na metro stále více stežují: že je přecpané, že má zpoždění, že nefungují eskalátory, že je drahé, že... Ale když člověk vidí, jak se tam ti Egypťané chovají, tak se nediví (teda diví, proč si stěžují, když si za to můžou sami). Dokonce se mi už asi třikrát stalo, že se tu nějaký Egypťan úplně v klidu vyzvracel. Metro vlastní televizní kanál, kde pouští nepřekonatelné arabské videoklipy (Sagvan Tofi tu má dvojníka), pořady typu Šprťouchlata západního původu, reklamy na všechno možné i nemožné a agitky typu: neházejte odpadky na zem, pomáhejte dětem, nejezděte na černo a tak podobně. První vagón býval vždy jen pro ženy, ale poslední dobou mám pocit, že pro ženy je napevno i druhý, který původně býval pro ženy jen o víkendu. Turistu ženy občas tolerují, egyptské muže bez milosti vyhazují...

Pak jezdím autobusy. Rozlišují se tři kategorie: autobus, minibus a mikrobus. Autobusy jsou veřejné, číslované a jezdí po víceméně pravidených trasách, do kterých se dá při troše dobré vůle, odvahy a použitím metody pokus-omyl proniknout. Teda za minimáního předpokladu, že si je člověk schopen přečíst na ceduli (pokud tam je) číslo vozu, jaké je cílové místo nebo se aspoň stihne zeptat řidiče (dveře se nezavírají). Trasa jízdy se sice v závislosti na dopravní situaci často mění, ale řidič se vždy zeptá, jestli někdo nepotřebuje na místo, které hodlá vynechat. Obvykle jsem tomu vůbec nerozuměl, takže jsem se často podíval někam, kam jsem nechtěl. Ceny jsou přijatelné: kamkoliv po trase za 25 piastrů v bílém autobusu NASR, za libru v zeleném (většinou Mercedes, dost často jezdící na plyn) a za dvě libry v modrém (klimatizovaný Renault). Bílý autobus je skutečně lidovka a vypadá na to: lidé se mačkají, visí ze dveří, nastupují a vystupují za jizdy a mezi tím vším se proplétá človíček, který vybírá peníze a vydává lístky(!!!). Občas přistoupí prodavač nabízející čokolády, propisky, oplatky nebo oříšky a vůbec, je to zajímavý zážitek. Zelené a modré autobusy pak většinou nevezou víc lidí než je jejich kapacita, ale jinak v nich mám stejné problémy s výškou jako v bílém. Tedy že se na sedadlo nevlezu a při stání se bouchám do hlavy.

Pak tu jezdí minibusy zvučných společností/značek(?) Hashimbus a al-Wahhab. Přibližně poloviční délka oproti klasickému autobusu, mnohem horší technický stav (když jsem jel jednou na pyramidy a v busu chyběla polovina opěradel a prostředkem chodbičky se táhla trhlina, kterou jsem sledoval ubíhající silnici, tak jsem se moc jistě necítil), trasa přibližná a cena podle vzdálenosti (25 (rub'), 50 (nus'), 75 (rub'wa nus') piastrů nebo libra (giné)). Zatím jsem nepochopil, jak Egypťané poznají, kolik mají platit, já pokaždé platím jinak běz ohledu na to, že se na cenu ptám. Ale zdá se mi, že od ledna šly ceny trošku nahoru oproti minulému roku. Většinou v minbuse hraje arabská muzika nebo četba Koránu a vpředu stojí vyvolávač křičící, kam že to který bus jede, případně máchající rukou v gestu signalizujícím cílovou stanici. Podobným gestem lze také autobus přivolat. tedy zastavit. Díky spolupráci s místními bohemisty i metodou pokus-omyl jsem se naučil odmávat universitu, čtvrť Dokki, náměstí Ramsís, pyramidy a několik dalších míst, kam pravděpodobně nikdy nepojedu.

Pak jsou mikrobusy, zvané servis, místně súfís. Malé dodávky Toyota, Volkswagen, Hashimbus či značek neznámých, nicméně zjevně pamatujících lepší časy než je současnost. Cena opět přibližná podle vzdálenosti, počet pasažérů podle situace (ze Sakkáry do Dahšúru nás jelo v mikrobusu s osmi sedačkami sedmnáct), občas nějaké to domácí zvířectvo a tak podobně, dá se říci, že přecpanost je pravidlem, nastupování či vystupování okénkem pak zajímavým zpestřením. Na venkově (tedy v podstatě všude mimo Káhiru a Alexandrii) kromě mikrobusů jezdí také velké nákladní pick-upy, nečastějsi Chverolet či Isuzu, někdy kryté, někdy ne. Cena je minimální (například po západním břehu Luxoru kamkoliv za 25 piastrů), ale je potřeba jet v autobuse s místními, jinak si řidič účtuje za celý servis třeba 5 liber, což sice může být jedno cestovatelům z bohaté Evropy, ale českým studentům to dělá čáru přes rozpočet, pokud potřebují přestoupit.

(nedokončeno - měly tu být i tramvaje a taxíky)