Back in Czech

aneb Jak jsem se vrátil

Všechno hezké musí jednou skončit a tak i mě čekala cesta zpět domů, do Evropy a České republiky. Posledních několik dnů v Káhiře utíkalo mnohem rychleji než jsem čekal a vůbec se mi to nelíbilo. Kromě výletu do Alexandrie, o kterém jsem tu již psal, jsem se účastnil malého festivalu slovenského dokumentárního a experimentálního filmu a oslavy narozenin kolegy Dana Kříže. V pátek 29.6. odletěl domů Jaroslav a já jsem si uvědomil, že i já to mám za pár... Odjel jsem tedy k pyramidám, abych se naposledy prošel okolo. Bylo to úžasné, protože tam skoro nikdo nebyl a tak jsem i před Sfingou byl úplně sám.
Reeham, se kterou jsem se seznámil na kursu na AUC, mě pozvala na večírek, kterým chtěla slavit své narozeniny. Večírek probíhal 30.6. v Merriotte Garden, čili zahradní restauraci/kavárně hotelu Merriotte na Zamaleku, což je poměrně luxusní podnik a já jsem tím získal úžasnou příležitost proniknout mezi egyptskou zlatou mládež. Bohužel v den oslavy jsem se vzbudil a cítil jsem, že něco není v pořádku. A nebylo. Měl jsem horečku, bolely mě zuby, bolela mě hlava a břicho a teméř jsem nebyl schopen pohnout se. Zbytek dne jsem trávil v polospánku, případně na wc. Propotil jsem několik triček a několik přikrývek a bylo jasné, že se na večírek nedostanu, neboť i cesta do kuchyňky pro jídlo byla téměř nad mé síly. Jak jsem brzy poznal, tak jsem nějak ani nevnímal čas, protože mi šly špatně hodinky. Musím říct, že to byl asi nejhorší den, co jsem v Egyptě zažil. O to horší, že jsem měl za tři dny odletět domů, věci jsem měl připravené tak napůl a naprosto jsem netušil, co by bylo, kdybych tu nějak musel zůstat.
Druhý den ráno naštěstí nebyla situace tak tragická, i když nebyla ideální, a tak jsem aspoň trošku nachystal tašku k odletu. Zašel jsem také k Hance, kde probíhalo něco jako rozlučková párty a kde jsme strávili celé odpoledne klábosením. Poslední den jsem celé dopoledne uklízel byt a dobaloval věci, abych mohl svoji garsonku předat a odletět. Také jsem po maximálním výkonu přebalil věci, abych odvezl vše co potřebuju.
Zbývalo jen dokoupit několik dárků a pak odjet. Dárky se v Káhiře, jak každý ví, nejlépe nakupují na bazaru Chán al-Chalíl. Sice tam nejsou nejlevnější, ale je to prostě stylová záležitost a hlavně je jich tam nepřeberné množství. Situace jsem také využil k tomu, abych jako zkušený průvodce Káhirou vzal Dana a Lenku, jeho nastávající, která za ním v noci přiletěla, na procházku přes islámskou Káhiru a ukázal jim pár míst, kde se buď dobře nakupuje nebo která stojí za vidění. Byli jsme také domluveni, že se po nákupech setkáme s dalšími kamarády v Arabesce, kavárně na ulici Kasr al-Ajni, kde většinou čeští stipendisté před odletem sedávají. Před Báb Zuwajlou jsme s Danem a Lenkou nakoupili šátky, na Chánu pak několik drobností a já jsem si koupil VCD s egyptským filmem, který jsem tolikrát viděl na cestě autobusem. Jmenuje se 3yaal 7abeebah (v onom specialnim přepise z arabštiny, kde se používají místo některých písmenek čísla) a na IMDB neexistuje. Dokonce není uveden ani ve filmografii herců, kteří v něm hrají. Nicméně ho mám :-) Trošku komplikovanější byl nákup arabské klávesnice, ale nakonec jsem si jednu krásnou černou koupil.
UPDATE červenec 2008: Film má anglický název Lover Boys a je to herecký debut zpěváka Hamady Helala, jeho tátu hraje Hassan Hosni (ten hraje snad v každém egyptském filmu) a jeho lásku celkem pohledná Ghada Adel. Režíroval to Magdy al-Hawary a je to fakt strašná blbost.
Večírek v Arabesce byl úžasný neboť ten den hrály fotbalové týmy al-Ahly se Zamalekem (něco jako Sparta a Slavie) finálový zápas egyptského poháru a tak celá Káhira žila fotbalem, všude vlály červené (al-Ahly) nebo bílé (Zamalek) vlajky a všechny kavárničky byly narvané nedočkavými diváky. Arabeska byla rozdělena na poloviny: v jedné příznivci Ahly, ve druhé Zamáleku a my jsme seděli mezi nimi a popíjeli džusíčky. Zážitek je nepřenosný a nepopsatelný. Egypťané řvali, honili se po kavárně, vzájemně se posmívali druhému týmu, sázeli se o výsledek a když padl gól, tak byl rámus téměř nesnesitelný. Co předváděl během zápasu komentátor, hlavně když některý z fotbalistů nedal gól, se opět bohužel nedá popsat. Jeho šíleně nadšené výkřiky i obrovská zklamání z neúspěchu je potřeba slyšet. V normální hrací době skončil zápas 2:2 a teprve po prodloužení vyhrál al-Ahly 4:3. Kdo neviděl, neuvěří...
Po pozdnějším návratu jsem ještě rozdal nenabalené zbytky (rádio, jídlo, koření...) těm, kteří zůstavali, chvíli poseděl u Hanky, kde jsem dopili slivovici a doma pak dobalil poslední věci. Spát jsem šel s paranoidním strachem, že se ráno neprobudím. Ale probudil jsem se. Nebylo mi sice pořád dobře, ale dalo se to přežít. Odtahal jsem těžké tašky před ambasádu, vrátil klíče, chytl taxík a odjel jsem na letiště. Tam jsem se pohádal na check-inu, když mi navážili 56,5 kg zavazdel a neumožnili mi vzít si batoh, který jsem chtěl jako kabinové zavazadlo do kabiny, protože se jim zdál moc velký. Nakonec mě to stálo nějakých 770 liber :-(
Po projití pasovou kontrolou jsem v duty-free shopu nakoupil nějaký alkohol, koupil si noviny (Masr al-Youm čili Egypt dnes) a pak jsem zjistil, že bych měl za 10 minut odletět a pořád ještě nejsem v letadle. Odešel jsem k bráně, nasedl do autobusu a byl odvezen do boeingu 737, který mě měl dopravit do Vídně. Seděl jsem nad křídlem, takže jsem moc neviděl :-( Do Vídně jsme dolětěli po nějakých třech a půl hodinách klidného letu, během kterého jsem přesvědčil egyptské letušky, že umím arabsky. Bylo to docela vtipné, protože vždy, když mi něco chtěly říct, tak začaly anglicky a pak se rychle opravily a řekly to arabsky. Ve Vídni po výstupu ovšem nastal problém. Celník si mě odvedl bokem a zeptal se, co vezu. Řekl jsem, že oblečení a knížky. On mi řekl, ať to vybalím. Tak jsem vybalil batoh a tašku plné oblečení a knížek. Dával jsem najevo otevřeně, že mi to vadí, navíc jsem se necítíl v pořádku. Celník se fakt snažil, aby něco našel, ale nepovedlo se. Největší problém tak představovala soška boha Hóra z Luxoru za 5 liber. Na první pohled bylo vidět, že to není originál. Tak se mě celník zeptal jestli nevezu nějaké maso. Pak mě propustil. Sbalil jsem znovu zavazadla, protože jsem musel vytáhnout skoro všechno a se zkaženou náladou vyjel přes bránu, kde na mě čekal táta s bratrancem, už lehce nervozní z toho, že jsem se nějak neobjevil. Nasedl jsem do Superbu a jeli jsme do ČR. Cesta uběhla rychle a nepočítám-li drobné nedorozumění z toho, jak jsem v Mikulově na benzince suvereně pozdravil "Salam alajkum", tak i bez problémů. Holt, nezvyk :-)
Do Blanska jsme přijeli chvíli před pátou hodinou a teprve zde mi začalo docházet, že ráno už nepojedu do AUC, že nepůjdu okolo Nilu, že si nekoupím falafely k obědu a že už neudělám spoustu dalších věcí. Takz jsem zažíval kulturní šok z českého jazyka a nezabalených holek a divné muziky z českých "pohodových" rádií a vůbec všeho.
Ráno jsem se vzbudil, venku bylo zataženo a pršelo, teplota se pohybovala okolo 16 stupňů nad nulou a já jsem musel polonemocný do města zařizovat věci po návratu. Byl jsem definitivně doma :-(