Alexandrie podruhé

a Toulky al-Alamainem bez mobilu

Protože za chvíli pojedu domů, rozhodl jsem se udělat poslední výlet mimo Káhiru. Cílem cesty byla druhá návštěva Alexandrie, kam jsem se chystal už mnohokrát, ale pokaždé se nějak nezadařilo. Zároveň jsem to chtěl spojit s návštěvou vojenského muzea a památníků padlých okolo al-Alamainu, protože to je místo, které mě lákalo a tak bych se splnil jeden dětský sen.

Jelikož se mi nepodařilo sehnat lístek na ranní vlaky, zůstalo mi na nádraží Ramsís spousta času, který jsem částečně vyplnil návštěvou železničního muzea, které se tu nachází. Jako každé správné egyptské muzeum se nacházelo ve stavu chaotického rozkladu doplněného značnou zašpiněností. Byl jsem jediný návštěvník, takže si mě všichni vážili, a dokonce jsem dostal anglicky mluvící průvodkyni a informační letáček.

Muzeum se nevěnuje jen železnici, ale dalo by se říci i obecně vývoji dopravy v Egyptě od antiky do současnosti. Takže tu bylo nepřeberné množství modýlků povozů, vozů, vozíků, vláčků, vagónků, tramvají a letadel a všeho s tím spojeného. Dále dobové plány a modely mostů, kolejí, výhybek, spojovacího zařízení atp. Některé z nich měly být pohyblivé a některé se i přes všechnu snahu Egypťanů stále ještě hýbaly, svítily anebo blikaly :-) Co se týká skutečných strojů, tak tu byla jedna parní mašinka, dále jedna speciální mašinka postavená pro jízdu během slavnostního otevření Suezského průplavu a pak jedna parní mašinka rozkrojená napůl, aby bylo vidět jak funguje. Mezi vším chaosem jsem našel i dvě fotografie tramvají ČKD Praha. Nejvíce mě ale zaujaly původní plakáty z počátku 20. století lákající k návštěvě Egypta, které bych si klidně pověsil doma. Dobré byly i dobové průvodce a oficiální jízdenka pro jízdu na oslovi někdy z 2. poloviny 19. století. Když jsme u toho dobového cestování, doporučuji přečíst Smrt na Nilu, je to zábava a některé věci se v Egyptě nemění :-)
Pak jsem odjel do Alex. Po cestě jsem se seznámil s jedním Američanem z New Yorku, který seděl vedle mě, a spolu jsme se pak ubytovali v jednom strašlivém hotelu v pokoji s výhledem na moře.

Vydali jsme se pak do pevnosti sultána Kajtbeje, kterou jsem minule nestihl. Nyní jsem šel s vědomím, že zavírá v šest a tudíž budu mít času víc. Prdlajs. Zavírala ve čtyři jako v zimě, letní mód je asi omyl, nebo začíná až v červenci. Takže jsem se tam vetřel asi pět minut před čtvrtou a zrychlenou variantou proběhl co se za tu chvíli dalo. Spoléhal jsem na to, že egyptští strážci zde zevlující Egypťany stejně nevyhodí hned ve čtyři a nakonec jsem odcházel mezi posledními chvíli před půl pátou. Ale ani tak jsem se nestihl dostat dovnitř pevnostní budovy a na její střechu. Snad někdy příště.

Od pevnosti jsem se vydal do Alexandrijské knihovny. Původně jsem měl ideu, že pojedu místní šalinó, ale ta jezdí dost náhodně, jak jsem měl pocit, tak jsem nakonec jel mikrobusem. Knihovna je obrovská. Rozlehlá a několikapatrová. Zpočátku jsem měl drobné problémy s navigací, ale hned jak jsem pochopil, že písmenka označující patra nejsou podle abecedy a část výtahů jezdí jen nahoru a část jen dolů, byl další pohyb velmi jednoduchý. Muzeum antických památek a starých rukopisů jsem už neprocházel, protože se blížila zavíračka. Odebral jsem se tedy do hotelu doufaje, že už bude téci voda a já se osprchuju. Cestou jsem si koupil večeři a na pokoji se pak připravoval na výpravu do al-Alamainu. Kolega Američan přišel chvíli po mě a tak jsem mohl jít spát celkem brzo.

Ráno jsem si sbalil věci a vydal se do neznáma, resp. na Midán Gumhúríja (Náměstí republiky) hledat spojení na al-Alamain. V chaosu mikrobusového nádraží jsem brzy ztratil jakoukoliv naději, že se tam dostanu, a přemýšlel jsem, co se dá ještě dělat v Alex v osm ráno, kdy je úplně všechno zavřené. Pak mi ale kdosi odkýval al-Alamain, takže jsem vlezl do mikrobusu s nadějí, že nebude tak zle. Bylo. Mikrobus mě vyhodil na jiném nádraží, aniž bych měl sebemenší představu, kde jsem. Kdosi mě odtáhl do jiného mikrobusu a tam už jsem pochopil, že tento skutečně do al-Alamainu jede (za 5 liber). Bohužel chvíli po odjezdu, kdy jsem se rozhodl oznámit světu, že jedu do al-Alamainu, jsem zjistil, že nějak nemám mobil :( Jestli mi někde vypadl nebo mi ho někdo vytáhl z kapsy netuším, ale v každém případě jsem byl bez telefonu a tak i bez kontaktu nejen pro případ problémů, ale i bez spojení se všemi kamarády a kamarádkami, které tu mám. Štve mě to o to víc, že většině jsem napsal, že se s nimi po návratu z Alex sejdu a rozloučím před odjezdem. Staví mě to taky před otázku, zda si mám koupit nový telefon tady nebo až doma, případně zda ho vůbec potřebuju.

Cesta do al-Alamainu ubíhala klidně (nepočítám-li dva taxíky rozervané napůl po nějaké divoké srážce). Já jsem v ohromení zíral, jak téměř celých 100 km pobřeží (nebo kolik to z Alex do al-Alamainu je) připomíná staveniště, protože se mění v jednu velkou řadu hotelů, resortů a letních bytů pro bohaté Káhiřany a Araby ze Zálivu. Všechno ze solidního betonu. Moře tam je ale nádherné...
V al-Alamainu jsem vystoupil kousek od památníku řeckých vojáků, který vypadal jako antická kaplička. Pietní atmosféru poněkud kazil kamion s cementem a několik egyptských dělníků, kteří tu míchali beton. Odtud jsem se vydal k britskému hřbitovu, kde jsou vojáci britští, australští, jihoafričtí, indičtí a z mnoha dalších zemí impéria. Měli by tam být i nějací českoslovenští vojáci, ale ty jsem mezi tisíci hrobů nebyl schopen najít a navigační seznam je seřazen podle jmen a ne podle zemí. Byl tu neuvěřitelný klid a tak to na mě působilo hodně intenzivně.

Kousek od hřbitova je pak vojenské muzeum. Kolem něho pomalinku rezaví vojenská technika obou stran, expozice samotná pak míchá egyptský chaos s různými pokusy zemí, které tu válčily, udržet expozici pokud možno takovou, aby se tu člověk něco dozvěděl. Jelikož každá ze zemí má svoji místnost, je docela poznat, kde to spravují Egypťani :-) Ale i přes to je tu vidění docela dost zajímavých věcí. Válka v poušti musela být strašná.

Z muzea jsem pak vyšel na dálnici, abych chytl nějaký stop nebo mikrobus k památníku německému, který stojí 7 km za al-Alamainem. Ve vedru, které tu panuje, se mi to pěšky šlapat nechtělo. Německý památník je kopie Castelu del Monte z italské Apulie zbudovaného císařem Fridrichem II. Uvnitř mě okamžitě ovanul "teutonský" duch, německý mystický a historizující romantismus v nejčistší podobě. Pseudostředověké náhrobky symbolizující německé země (jeden pro Sudetenland), železní andělé, nápisy v němčině a usychající věnce... Uprostřed nádvoří pak stojí obelisk jako pomník mrtvých. Taky působivé místo. Návrat na silnici jsem si zkrátil přes vesničku, která stojí pod pomníkem. Tam mě odchytl nějaký malý chlapeček a táhl mě do mešity, že prý je čas na modlitbu. I přes mé vysvětlování, že jsem křesťan a že se nechodím do mešity (masdžid), ale do kostela (kanísa), mě dovedl až k umyvadlu, kde se muslimové před modlením omývají a vůbec nebyl schopen pochopit, že do mešity nechci jít.

Posledním památníkem, který u al-Alamainu je, je památník italský. Jeho návštěva byla pro mě osobně nejsilnějším zážitkem, který jsem v al-Alamainu měl. Přes cestu lemovanou kvetoucími oleandry jsem přišel ke stavbě korunované asi 25 m vysokou mramorovou věží. Celý vnitřek stavby pak byl obložen bílým mramorem a vnitřní prostory věže pak vyplňoval obrovský kříž, pod nímž byl malý oltář. Díky střešním oknům byla celá stavba zalita slunečním světlem a přes panoramatické okno v zadní stěně bylo vidět azurové moře za památníkem. Stěny pak byly obloženy bílým mramorem, ve kterém byla vytesána jména padlých vojáků. Velká část měla vlastní schránky na ostatky, na mnoha z nich ale bylo jen IGNOTO (neznámý). Celý zážitek ale zkazil hlídač, který mi venku začal nabízet relikvie jako odznaky, přezky a podobné. Hnus.Kousek od italského památníku je pak památník libyjský s malou mešitou.

Na zpáteční cestu jsem chytl mikrobus kousek od památníku, takže to nebyla taková "challenge", jak hrozila LP. Ovšem díky tomu jsem minul stélu, která ukazuje místo, kam nejdále došli Italové během svého pouštního postupu. Zůstává na příště :-) Řidič mikrobusu evidentně vydělával každým okamžikem, protože počet cestujících se pohyboval mezi 15-22 lidmi (na 11 sedaček pasažérů) a většina z nich vystupovala už po pár kilometrech.

V Alex jsem opět skončil na nějakém naprosto divném místě, kde parkovaly mikrobusy a nějaký Arab, který si myslel, že umím arabsky, se mi snažil domluvit spoj do centra. Původní plán byl vrátit se na Midán Gumhúríja, kde je i vlakové nádraží, a odjet do Káhiry prvním vlakem kterým to půjde. Pak jsem si uvědomil, že bych mohl jet mikrobusem, zvláště poté, co jsem viděl ceduli odbočky na Desert Highway, což je místní D1 spojující Alex a Káhiru (a taky má nějakých 200 km). Místo odjezdu se jmenuje Burg al-Alex. Řekl jsem tedy Arabovi, že jedu do Káhiry místo do centra, sedl jsem do mikrobusu a ušetřil spoustu času. V mikrobusu nás jelo jen 14. Celou cestu řidič nešel pod 120 km/h (povoleno je 90), zpomalil jen když jsme míjeli bouračku (třetí v Egyptě, kterou jsem za celou dobu pobytu viděl, vzhledem k místním řidičům neuvěřitelné) a pak až při příjezdu do Káhiry, kde je vždycky zácpa. Vyskočil jsem na Zamaleku, což byla blbost, kterou jsem si po chvíli uvědomil, neboť pěšky na Dokki to bylo docela daleko a z Ramsíse, kde mikrobus končil, bych mohl jet metrem... Ale aspoň jsem se prošel nábřeží Nilu.

Večer jsem rozeslal maily, že jsem bez telefonu, stáhl fotky a šel spát. Kvůli únavě jsem přišel o rozlučkový večírek s Markem, což je lektor slovenštiny, který končil v Cairo Jazz Clubu a následně i v After Eight, což jsou nejlepší místní kluby. Tak snad tady příště ;-)