Nový rok je tu

a já jsem pořád v Káhiře

To to letí, už jsem tu skoro tři měsíce.

Vánoce jsem oslavil v klidu na jazykové škole a půlnoční mší v kostele sv. Josefa na Zamáleku. Kombinace angličtiny, italštiny, francouzštiny, arabštiny a latiny dávala celé mši zajímavý mezinárodní nádech, stejně jako profil návštěvníků: Italové, Filipínici, Francouzi, černoši z různých afrických zemí, dokonce i Rusové. Armosféru trošku kazili lidé, kteří neuměli zpívat a zpívali si vigílie i v jazycích, které jim moc nešly... Možná bych si měl přečíst Bibli, abych zjistil, jak to s Ježíškem všechno dopadlo, odešli jsme před koncem, bo ostatním byla zima. A taky se tam píše o Káhiře (resp. Memfidě), že :-) Dokonce jsem zjistil, na kterém místě měli najít malého Mojžíše v košíku, když byl puštěn po Nilu.

Silvestr jsme strávili u pyramid. Bylo tam víc vojáků a míň turistů než posledně. Opět jsem se šel podívat do Cheopsovy pyramidy a zdálo se mi to tam lepší než před tím. Pak jsme prolézali hrobky okolo a pohřebiště dál od míst, kam se většinou hrnou turisté. Byl to tak trošku jako Indiana Jones. Skončili jsme malým piknikem za Menkaeurovou pyramidou (resp. za pyramidami jeho manželky a dcer). Dokonce jsem si jako vánoční dárek zaplatil 20 liber za vstup do muzea Cheopsovy sluneční lodi, kam neplatí má kouzelná kartička. Sluneční loď má odvézt duši faraona zpět ke slunci. Je to nejstarší dochované plavidlo na světě: nějakých 4500 let staré. Pěkná lodička. Kolem jeho pyramidy jsou zakopané ješte další. Večer se kolegové dívali na Titanic, já jsem popisoval fotky z Luxoru a díval se na Pelíšky. Sešli jsme se před půlnocí, abychom si připili, o hodinu později jsme si připili na půlnoc v ČR a od další hodinu později na půlnoc v Londýně a Maroku. Chtěli jsme připít ještě na New York, ale únava byla silnější...

Věnoval jsem se také turistice po Káhiře: mešita a madrasa (škola islámského práva) sultána Hasana, největší islámská stavba v Egyptě (na ceduli před ní píší, že i na světě, ale tím si nejsem úplně jistý) a na proti ní mešita ar-Rífá, kde jsou pohřbeni poslední egyptští králové a iránský šáh Réza Pahláví, který zemřel v egyptském exilu. Obě budovy jsou obrovské: Hasanova madrasa je vysoká 36 metrů, mešita ar-Rífá jen o málo míň. Teprve uvnitř však rozměry vyniknou. Má to taky zásadní nevýhodu: dost blbě se to fotí :-) Ještě předtím jsme prolezli palác emíra Taze z poloviny 14. století, který byl úplně nově otevřen po rozsáhle rekonstrunkci (v podstatě byl z velké části postaven znovu, jelikož velká část spadla). Ačkoliv se to zvenčí nezdálo, celý rozsáhlý komplex jsem procházel skoro hodinu a pořád se objevovaly nové místnosti, většinou prázdné a často s krásným vyřezávaným stropem. Nevadilo by mi žít život v takovém paláci s dvěma vlastními bazény. Byla tu také výstava ke 135. výročí premiéry opery Aida (24. prosince 1871): orginální kostýmy, kopie šperků, scénické a kostýmové návrhy a makety kulis. Jako doprovod byla ve vedlejší budově výstavba dobových rytin z Egypta, jak památky a krajina, tak život v Káhiře či výjevy z arabských pověstí. Při pohledu na obrázek dvou Evropanek, na které se vrhá dav všemožných naháněčů, je vidět, že se tu v podstatě nic nezměnilo...

Prošli jsme také severní část Města mrtvých: část káhirských hřbitovů, kam byli pohříváni mamlůčtí panovníci. Jejich pohřební komplexy jsou také největší "turistickou atrakcí" této části Káhiry. V komplexu sultána Qajbeje mají otisk Prorokovy nohy, ale i další věci tu stojí za vidění, zejména pokud máte rádi starou islámskou architekturu. Nesmíte si ale představovat hřbitovy v našem pojetí: tady lidé běžně bydlí, takže mezi hrobkami jsou natahané šňůry s prádlem, jezdí tam auta a vůbec, panuje tu čilý ruch, i když je to mnohem klidnější než zbytek Káhiry. Mezi starými památkami je také vojenský Hřbitov mučedníků, symbolické hroby egyptských vojáků, kteří zahynuli během říjnové války v roce 1967. Hlídači mě vyhodili a hrozili mi, když jsem si fotil vstupní bránů :-( Je vidět, že se s tou porážkou, která také definitivně potopila Násira, ještě nesrovnali.

Na Nový rok jsme bloumali uličkami islámské Káhiry (tj. původní část města s počátky v 10. století) a chodili po památkách mimo hlavní turistické trasy (no, je tu vlastně jen jedna, takže všechno je mimo ni). Kdyby tam neprojížděly motorky a nehrály televize, tak bych řekl, že jsem byl ve středověku. Takhle to byl jenom úplně normální egyptský bordel na ulicích. Sem tam byly louže krve a zbytky ovcí po svátku Íd al-Adhá, který se konal den před tím. Nakonec jsme skončili u nově opravené Báb Zuwajly (nebo Zawíly - nevím, jak je to správně vokalizováno), kde jsem sice už byl, ale nyní jsem si ji pěkně prolezl, včetně minaretů nad ní (patří k al-Muajjamově mešitě hned vedle), ze kterých je úžasný výhled na Káhiru. Co se týká odpadu, tak na množství bordelu v káhirských ulicich upozorňovali i středověcí arabští i evropští cestovatelé. A jak vyplývá z archeologických nálezů: stejný problém měla i staroegyptská Memfida. Jen se tu místo igelitových pytlíků válely papyry :-) Od Báb al-Zuwajly jsme pak přes Tentmakers bazaar (jak to přeložit? Tržiště výrobců stanů? navíc když tam nyní prodávají hlavně kýčovité koberce?), znamý z kreseb Davida Robertse, procházeli dalšíma bizarníma uličkama až k "modré mešitě", neboli mešitě emíra Aqsunsqura, kterou v 17. století nechal emír Ibrahím Agha vyzdobit modrými kachlíky, takže to vypadá jako velká koupelna. Mešita je v rekonstrukci (nebo možná těsně před spadnutím, to se tady nepozná), což trošku kazilo celkový dojem, zejména kvůli uschlým palmám na nádvoří, které kdysi zřejmě tvořily romantickou zahrádku. Došli jsme až k Citadele, odkud nás mikrobus zavezl domů, do Gízy...

Fotky přidám nejspíš ve čtvrtek, až mi otevřou knihovnu AUC.